Historie očima Martina Kováře

👉CELÝ DÍL ZDARMA NA INFO.CZ👈

U počátků moderního olympijského hnutí v devadesátých letech 19. století stál nejen legendární Francouz Charles Pierre de Frédy, baron de Coubertin (1863-1937), ale i jeho český přítel Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861-1943), který zůstal členem Mezinárodního olympijského výboru až do své smrti v roce 1943.

INSTAGRAM⁠

⁠FACEBOOK⁠

⁠TWITTER (X)⁠

⁠YOUTUBE⁠

⁠WHATSAPP

Jaká vlastně byla tzv. třetí republika, tj. naše země, naše Československo, od vyhnání německých nacistů sovětskou a americkou armádou v květnu 1945 do komunistického převzetí moci v únoru 1948?

Nejčastější slovo, jež jsme v té souvislosti nalezli, bylo „nadějeplná“ či „nadějíplná“. Nadějí, že po skončení šesti let okupace (v případě českých zemí) a trpkého podvolení se Německu (v případě Slovenska) přijde nová, lepší doba, doba svobodného Československa, s menšími sociálními rozdíly (pro většinou obyvatelstva), bez tvrdých dopadů, jaké přinesla Velká hospodářská krize třicátých let...

A jaká byla ve skutečnosti? Napínavá léta, doba, od jejíhož počátku se hrálo o budoucnost ČSR, doba, v níž stále zjevněji dominovali komunisté, úzce napojení na Stalinův Sovětský svaz, což potvrdil i výsledek parlamentních voleb v roce 1946, po nichž následovala nejen Gottwaldova „dvouletka“, ale stále vypjatější politické střety, vrcholící v únoru 1948 převzetím moci komunisty.

Byla to ale také léta divokého i řízeného odsunu zejména německého obyvatelstva ze země, léta mezinárodní pomoci v podobě UNRRA a léta, kdy vedoucí představitelé republiky akceptovali Stalinův příkaz a odmítli Marshallův plán, republika „zdivočelé země“ ze známého televizního seriálu, republika „Obecné školy“ Jana Svěráka i knížky „Přicházím z periferie republiky“ novináře Michala Mareše.

A hlavně republika mnoha často velmi smutných a krutých příběhů. Tak si náš podcast poslechněte, přátelé!

Box patřil v době první Československé republiky, ve dvacátých a ve třicátých letech minulého století, k mimořádně oblíbeným sportům. Přišel do našich zemí, stejně jako do celé Evropy, zčásti z Británie, ale hlavně zpoza oceánu, ze Spojených států, a rychle tu zdomácněl.

Dnešní díl Historie očima Martina Kováře, jehož hostem je přední český historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů docent Ladislav Kudrna, bude věnován dějinám českého undergroundu: jak se rodil od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století (s odkazem na jeho západní, zejména americké a britské vzory) a jak se vyvíjel v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Milovan Djilas (1911–1995) patřil společně s Aleksandarem Rankovićem, Edvardem Kardeljem a hlavně Josipem Brozem Titem k předním jugoslávským komunistům a spolutvůrcům poválečné SFRJ, tj. Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Sám Djilas byl řazen ke stranickým radikálům, a to nejen jako šéf stranického deníku Borba, ale i jako jeden z nejvlivnějších bojovníků za „komunistickou budoucnost země“. Během sovětsko-jugoslávské roztržky a stále zřetelněji v padesátých letech se však začal vůči praktikám komunistického režimu vymezovat, kritizoval způsob řízení země a nezřídka i marxisticko-leninskou doktrínu. V důsledku toho byl zbaven všech funkcí a posléze uvězněn. Jeho názory, jeho osud/životní příběh a jeho knihy Rozhovory se Stalinem a Nová třída z něj udělaly zřejmě nejslavnějšího disidenta tzv. východního bloku a muže, nazývaného „svědomí komunistické Jugoslávie“. A právě o něm a o Jugoslávii jako takové si dnes budeme povídat s historikem, politologem a politickým marketérem doktorem Herbertem Bryndou.

V dnešní Historii očima Martina Kováře se budeme ještě jednou, už naposledy, věnovat „Americe ve válce“, jak zní název knížky, která vyšla na jaře letošního roku v INFO.CZ, protože se jedná o tak velké, obsáhlé téma, že jsme si před čtrnácti dny nestačili říct o letech 1961–1975/79 zdaleka všechno.

Kromě války v Indočíně samotné, domácí a zahraniční americké politiky, CIA a FBI, zvláště jejího dlouholetého šéfa J. Edgara Hoovera, nebo odborářského bosse Jimmyho Hoffy jsme se věnovali rovněž některým obecnějším aspektům vývoje a proměnám americké společnosti v této době i v časech, jež na ni navazovaly, tj. na počátku vlády Ronalda Reagana (v Bílém domě v letech 1981–1989). 

Snad se nám dvojdílný „portrét“ Spojených států v jedné z nejnapínavějších fázích jejich dějin podařil, snad vás to bude bavit.

Příště, za čtrnáct dní, se můžete těšit na Milovana Djilase a jeho dobu, anebo, jinak řečeno, na titovskou Jugoslávii z pohledu blízkého spolupracovníka prezidenta Tita a později jeho odpůrce, jednoho z nejslavnějších disidentů celého východního bloku.

Tématem dnešní, již 53. Historie očima Martina Kováře (HOMK) je ohlédnutí za knížkou, kterou na přelomu jara a léta letošního roku vydalo INFO.CZ pod názvem Amerika ve válce. USA v letech 1961–1975/79. Její autor (a autor celého podcastu) Martin Kovář byl tentokrát v roli zpovídaného, role moderátora se ujal nový šéfredaktor INFO.CZ Pavel Vondráček.

Italský fašismus je jedním z mimořádně důležitých (nejen) politických fenoménů 20. století. V 52. díle podcastu Historie očima Martina Kováře si o něm povídáme s historikem a předním českým novinářem Ondřejem Houskou, mimo jiné autorem skvělé knížky „Praha proti Římu: Československo-italské vztahy v letech 1922–1929“. Jaké byly příčiny vzniku italského fašismu? Jaká byla jeho povaha? Kde se brala popularita Mussoliniho?

Nová, už 51. Historie očima Martina Kováře na INFO.CZ je věnována Latinské Americe. Mým hostem byl tentokrát profesor Josef Opatrný, emeritní šéf Střediska iberoamerických studií FF UK. U příležitosti padesátého výročí státního převratu v Chile jsme si s „Josém“ povídali o generálu Augustu Pinochetovi, o jeho osobnosti, okolnostem a způsobu, jakým se dostal k moci, o povaze jeho diktatury a postupném přechodu Chile k demokracii. Mluvili jsme i o chilské současnosti a o tom, že boj o Pinochetův odkaz není zdaleka rozhodnut. Řeč byla, přirozeně, i o chilském prezidentovi Salvadoru Allendem, kterého vojenský převrat v září 1973 svrhl, o jeho domácích a zahraničních podporovatelích včetně kubánského vůdce Fidela Castra a o castrovské a postcastrovské Kubě vůbec. Nezapomněli jsme ani na Venezuelu a její vůdce – Huga Cháveze a Nicoláse Madura, ani na některé další latinskoamerické politiky, včetně nikaragujského diktátora Daniela Ortegy, a na spoustu dalších latinskoamerických specifik, ekonomických, sociokulturních atd.

Proměny Ruska v čase. Historie, pohnutá současnost a blízká budoucnost země, jejíž vůdce rozpoutal krvavou válku na hranicích Evropy. Hostem Martina Kováře je odborník na Rusko Karel Svoboda z FSV UK.

S historikem Michalem Pehrem o postavení katolické církve a jejím vývoji (nejen) v čase totality.

Životní příběh režiséra Jiřího Svobody je v mnoha ohledech pozoruhodný. Navzdory tomu, že ho komunisté vyhodili z vysoké školy a následně ho chtěli vyhodit i ze strany, stanul po sametové revoluci v čele KSČM. Jak sám uznává, proměnit komunistickou stranu v moderní levicový subjekt se nepodařilo. Nejen o tom mluví v nové epizodě Historie očima Martina Kováře.

Pro profesora evropských politických dějin je vždy výhodou, když má ke svému tématu osobní vztah. Alexander Tomský tuto výhodu bezesporu má, když hovoří o moderní historii Spojeného království. V zemi prožil podstatnou část života a všechny dějinné zvraty tak mohl sledovat na vlastní oči. „Když jsem v roce 1968 do Británie přišel, měl jsem možnost vidět poslední zbytky staré imperiální Anglie, stejně jako její přerod do současné podoby,“ říká Tomský

Samurajové patří mezi symboly Japonska. Mnoho lidí o nich má romantizovanou představu ovlivněnou filmy a literaturou, jací ale vlastně samurajové byli? „Jednalo se o staré japonské válečníky, kteří se vyvíjeli po více než tisíc let a od dvanáctého století dominovali Japonsku. Oni filmoví a literární samurajové, jak je známe, jsou spíše takovou představou toho, jak by i sami Japonci chtěli, aby samuraj vypadal,“ vysvětluje historik a japanolog Roman Kodet v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Vládl v druhé polovině osmého a na počátku devátého století a podařilo se mu navěky zapsat do dějin. Karel Veliký je dodnes vnímán jako skutečný panovník, a to nejen jako franský král, ale i jako první středověký římský císař. Jak ale v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře upozorňuje historik Václav Drška, specializující se právě na evropský středověk, reálně toho o Karlu Velikém víme jen málo. „Známe ho jen z pramenů vzniklých pod kontrolou jeho dvora, takže nám chybí jakýkoliv kritický pohled na něj a obtížně se nám tedy hodnotí. Nevíme s jistotou ani jak vypadal, existují nějaká jeho vyobrazení, nicméně nad nimi se taky vznáší velké ale. Co za Karla Velikého s jistotou promlouvá, je jeho dílo, které bezesporu stojí u počátku moderní Evropy, jak ji dnes chápeme,“ vysvětluje Drška.

Českoslovenští letci u britské Royal Air Force jsou součástí fascinující kapitoly našich dějin. Za druhé světové války hrdinové, kteří nasazovali na straně našich spojenců životy při pomoci s osvobozováním Evropy od nacistů, po válce pak v mnoha případech těžce perzekvovaní političtí vězni komunistického režimu. V nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře rozebírá historik Dalibor Vácha každodenní život příslušníků 311. bombardovací československé perutě RAF, mimo jiné upozorňuje, že vůbec se k britskému královskému letectvu dostat nebylo zdaleka jen formalitou. „Obzvlášť fyzické testy byly poměrně tvrdé. Přes čtyři sta našich vojáků ze severní Afriky chtělo k RAF, nicméně 240 jich odmítli rovnou už v té Africe. Z těch, co uspěli, to často byli bývalí sokolové nebo skauti v perfektní kondici,“ vysvětluje Vácha.

Když se řekne válka ve Vietnamu, většina lidí si vybaví konflikt probíhající mezi lety 1955 až 1974. Málokdo už ale ví, že v oblasti tehdejší francouzské Indočíny probíhala ještě jedna válka, ohraničená lety 1946 až 1954. Jak upozorňuje historik a současný ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna, takzvaná první vietnamská válka má význam i v našich končinách, a to díky Čechoslovákům bojujícím zde v řadách francouzské cizinecké legie. „Bylo tam 1620 Čechů a Slováků, což představuje doposud největší vojenské nasazení od druhé světové války. Bohužel to s sebou neslo i největší ztráty, tři sta Čechoslováků v této válce padlo. To je obrovské číslo,“ říká Kudrna v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Na samém konci loňského roku zesnul emeritní papež Benedikt XVI. Hodnocení jeho osoby se liší, nicméně podle historika a teologa Drahomíra Suchánka se komplexního pohledu na osobu někdejšího kardinála a mnichovského arcibiskupa Josepha Ratzingera dočkáme až s delším časovým odstupem. „Musíme si na to počkat a navíc to stejně bude ovlivněno tím, kdo jeho pontifikát bude hodnotit. Bezesporu to ale byl intelktuál a jeden z největších teologů 20. století,“ říká Suchánek s tím, že hodnocení některých papežů za uplynulé dva tisíce let, může působit poněkud paradoxně. „Kupříkladu dodnes obdivujeme výtvory italské renesance a víme, že většina těchto děl by bez papežů a jejich peněz nikdy nevznikla. Přesto ale renesanční papeže považujeme hlavně za symbol mravního úpadku té doby, která vyvrcholila drsnou reformací,“ vysvětluje Suchánek v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Dnešní epizoda podcastu Historie očima Martina Kováře je netypická tím, že Martin Kovář v ní není moderátorem, ale hostem, jehož zpovídá šéfredaktor INFO.CZ Michal Půr. Řeč nemůže být o ničem jiném než o nové knize Martina Kováře, druhém dílu jeho „Americké trilogie“ s názvem Osudová dvacátá – Doba, která řvala, v USA i v Evropě. „Pro spoustu lidí platí, že to byla ‚zlatá dvacátá léta‘, nicméně myslím, že ono americké pojmenování ‚Roaring Twenties‘, které jsme použili i pro knížku, je výstižnější, protože to byla dekáda dynamická, překotná, překvapivá a v mnoha ohledech extrémní,“ říká Kovář.

Máloco dovede být tak pestré jako lidská kultura. Ať už se bavíme o tom, jak se historicky vyvíjela, nebo jak různorodá dovede být dnes, podle antropologa, etnologa a historika Martina Rychlíka existují určité aspekty, které jsou pro všechny kultury společné. 

Neurochirurgie je patrně nejstarší medicínský obor, zejména proto, že je dokladovaný. „Díry po trepanacích lebek jsou pochopitelně jasně vidět,“ říká v novém dílu podcastu Historie očima Martina Kováře profesor Vladimír Beneš, přednosta Ústavu klinických neurooborů Ústřední vojenské nemocnice. 

To, že Amazonka je nejdelší řekou na světě , je dlouhodobě známý fakt. Je skoro až těžko uvěřit, že až do roku 2000 nebylo jasné, kde kolosální řeka vinoucí se napříč jižní Amerikou pramení. Tím, komu se s určitostí podařilo pramen Amazonky lokalizovat, je profesor Bohumír Jánský, přední český hydrolog a geolog, který je hostem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře. „Naše expedice měla rozpočet tři sta tisíc korun. Poté, co se nám pramen podařilo najít a s určitostí potvrdit, zjistili jsme, že do Peru dorazila i americká expedice National Geographic, kteří na to měli dva miliony dolarů. Nevěřili nám, že jsme to dokázali a ještě nám z těch peněz i něco zbylo,“ vzpomíná Janský.

Od listopadu 1989 uběhlo už více než 30 let. V Česku se za tu dobu odehrála řada voleb od komunálních po parlamentní a prezidentské. A s nimi i více či méně povedené předvolební kampaně. A právě na ně se spolu se zkušeným volebním manažerem a analytikem Jaroslavem Poláčkem zaměříme v novém díle podcastu Historie očima Martina Kováře.

Přelom 19. a 20. století byl v jižní Africe bouřlivý. Takzvané búrské války byly podle hosta nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře, historika a novináře Filipa Nerada, pomyslnou zkouškou sil tehdejší Velké Británie. Konflikt s Búry – etnikem složeným převážně z potomků původních nizozemských přistěhovalců – koloniální velmoc zaskočil. „Všichni čekali, že to bude jednoduchá záležitost, která se do Vánoc vyřeší. Nevyvíjelo se to ale podle jejich představ, hlavně kvůli momentu překvapení a podcenění Búrů. Britové opravdu do poslední chvíle věřili, že k válce ani nedojde a Búrové uhnou. Jenže ti se nevzdávali, britské veřejnosti postupně docházela trpělivost a britské vládě peníze. Stala se z toho noční můra a hledalo se, jak ji ukončit,“ říká Nerad. „Byl to pro Británii takový budíček, který ukázal, že sice jsou ještě velmocí, ale výkonnost armády rozhodně neodpovídá její mezinárodní pozici,“ dodává.

 Jméno Franze Josefa Strausse znají i ti, kteří se o politiku příliš nezajímají, stačilo jim jen někdy navštívit mnichovské letiště. To se jmenuje právě podle někdejšího bavorského ministerského předsedy, který zastával i několik spolkových ministerských funkcí. „Strauss byl skutečně mimořádnou politickou osobností Německa. Skončil jako ministerský předseda Bavorska, ale nijak se netajil tím, že jeho snem je stát se spolkovým kancléřem. Tam mu ale stál v cestě Helmut Kohl. Nadto se málo ví, že se o něm přemýšlelo i na post předsedy Evropské komise, ale rok předtím zemřel na infarkt,“ popisuje Straussovu osobnost diplomat a historik Lukáš Kaucký v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Kdo by z Nerudovy Romance o Karlu IV. neznal Buška z Velhartic. Stejnojmenný hrad aktuálně patří k nejnavštěvovanějším památkám Plzeňského kraje, ale podle historika Lukáše Kopeckého, který na hradě mnoho let pracuje jako průvodce, chybělo málo a na místě by byla jen zřícenina. „Už v polovině 17. století začaly Velhartice upadat a na jeho konci i chátrat. Opravy začaly až v 19. století, ale nebyly vůbec koncepční. Tvrdou ránu hradu zasadil komunistický režim. Kdyby se nezačalo nic dělat, tak jsme dnes na žádné Velhartice nemuseli chodit, a koukali bychom se jen na obvodové zdi,“ říká Kopecký v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Mnoho lidí si baroko spojuje s dobou temna, jak o něm ostatně psal i ve svém románu Temno Alois Jirásek, a jak bylo vyzdvihováno obzvláště během minulého režimu. Podle historika a kunsthistorika Jana Royta ale nemůžeme být při hodnocení tohoto uměleckého směru dále od pravdy. „Vyznávám ono biblické: ‚Poznáte je po ovoci‘. A když se podíváte na ty nádherné sochy, obrazy a architekturu, tak ty přeci nevznikaly ke zmatení člověka, jak se nám snažili vnutit nejen marxisté, ale už i někteří liberálové za první republiky,“ říká Royt. „Neplatí ani to, že se člověk v barokním prostoru měl cítit ohromen. Naopak se tam měl cítit příjemně a dobře a vnímat odraz boží dokonalosti,“ dodává.

V listopadu uplyne 100 let od objevu hrobky egyptského faraona Tutanchamona. Podle egyptologa Miroslava Bárty šlo o obrovkou globální událost a pomyslné faraonovo znovuzrození. „Tutanchamon tehdy vstoupil do nového světa, který dodnes neopustil. Fascinuje nás nejen jeho příběh, ale i přetrvávající tajemství spojená s jeho osobou, rodinou, dobou i hrobkou,“ říká Bárta v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. Tutanchamon to podle Bárty neměl jednoduché ani za svého krátkého života, ani po smrti a v rámci vývoje starého Egypta byl navíc poměrně bezvýznamným. „S oblibou se říká a píše, že byl proslulý vlastně pouze tím, že náhle zemřel a že jeho hrobka byla v moderní době nalezena nevykradená,“ dodává Bárta.

V letošním roce to bude již 33 let od pádu komunismu v tehdejším Československu, což s sebou přineslo i nutnost transformovat socialistickou ekonomiku na ekonomiku tržní. Toho se po boku Václava Klause ujal mimo jiné i Dušan Tříska, kterému se dnes přezdívá otec kuponové privatizace. „Privatizace v Československu byla nejvýznamnější strukturální změnou v historii,“ říká Tříska v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. „Tehdy jsme byli nafoukaní a očekávali nejméně Nobelovu cenu za ekonomiku. Nicméně když děláte něco tak zásadního a politicky třaskavého jako privatizace, tak vlastně nečekáte že vám někdo poděkuje, spíše jste rádi, že neskončíte v klepetech,“ dodává.

Hostem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře byl přední český paleoekolog Petr Pokorný, který vysvětlil, jak člověk ovlivňuje přírodu kolem sebe a ekosystém jako takový a co znamená pojem antropocén. „Už lovci mamutů přispěli k vymření nejen těch mamutů, ale vlastně všech velkých zvířat na eurasijském kontinentu i v severní Americe, a podíleli se tak na totální proměně ekosystému. Hlavní poučení, které bychom si z antropocénu měli vzít, je to, že svět je strašně složitý, vše je v něm provázané a my jsme toho součástí. Nicméně ani tomu pořádně nerozumíme, natož abychom to měli nějak v rukou. Příroda je obrovská nadosobní síla a lidstvo je jen její přirozenou součástí,“ říká Pokorný.

Dlouhá staletí žili Češi a Němci v jedné zemi a rozhodně to nebylo jednoduché soužití. Historik Petr Koura v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře rozebírá dramatický vývoj česko-německé koexistence od časů před rozpadem Rakouska-Uherska, přes obě světové války až po odsun sudetských Němců a hledání opětovného porozumění koncem 20. a začátkem 21. století. „Už Masaryk věděl, že bez smíření Čechů a Němců nebude Československo fungovat. Podle sčítání lidu v roce 1921 žily v Československu přes tři miliony Němců, což byla téměř čtvrtina obyvatelstva,“ říká Koura s tím, že v současné době jsou vztahy mezi Českem a Německem na historicky nejlepší úrovni. „Pořád to ale ještě chce čas. Co se před třeba jen deseti lety jevilo jako nemožné, dnes už nebudí vášně,“ dodává.

V letošním roce uplyne již padesát let od teroristického útoku palestinské skupiny Černé září na olympijských hrách v Mnichově, který stál život jedenáct izraelských sportovců. Podle historika a diplomata Jana Brunnera šlo o naprosto bezprecedentní událost a zrození moderního terorismu. „Útok v přímém přenosu sledovalo 900 milionů lidí, teroristé si vůbec poprvé uvědomili sílu médií,“ říká Brunner s tím, že Německo jako pořadatelská země byla před útokem varována, ale tato varování nepadla na úrodnou půdu. „Sami Němci si nechali vypracovat dvacet šest možných tragických scénářů olympijských her, jeden z nich byl právě palestinský útok na Izraelce. Před útokem varoval i Interpol, ale Německo na to nechtělo slyšet,“ dodává Brunner.

Když se řekne Rakousko-Uhersko, většina lidí si ihned představí císaře Františka Josefa I., který v čele monarchie stál bezmála 68 let. V důsledku toho je, poněkud neprávem, opomíjen jeho nástupce Karel I. „Je trochu nedoceněný tím, že vládl jen během posledních dvou let Rakouska-Uherska a nastoupil na trůn během první světové války. Přesto to ale podle mě byl největší český král, jelikož byl neuvěřitelně skromný a lidský a byl bez přehánění vzorem jak panovníka, tak člověka jako takového,“ říká v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře teolog a historik Petr Nohel. „Nebýt války a kdyby federalizace monarchie proběhla o něco dříve, Rakousko-Uhersko se nemuselo rozpadnout,“ dodává.

Hostem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře není výjimečně žádný historik, ale člověk, o němž můžeme bez přehánění říct, že sám dějiny psal. Michael Kocáb patří k nejvýraznějším postavám pádu komunismu v tehdejším Československu a byl i jednou z tváří odsunu sovětských vojsk z našeho území. „Celé to bylo ve znamení toho, aby přes 73 tisíc sovětských vojáků a s nimi téměř 40 tisíc jejich rodinných příslušníků spolu se stovkami kusů vojenské techniky ve více než 900 transportech co nejrychleji a za každou cenu odešli. Dnes se zpětně ukazuje, že to bylo to nejdůležitější,“ říká Kocáb. „Věděl jsem, že sametová revoluce nemůže skončit, dokud neodejde poslední sovětský voják,“ dodává.

V čele Československa se od jeho založení vystřídalo celkem devět prezidentů. Mezi Tomášem G. Masarykem a Václavem Havlem nicméně existovalo i mnoho těch, o kterých se jako o možných prezidentech uvažovalo, případně sami kandidovali, ale do křesla hlavy státu nikdy neusedli. A právě o těchto osobnostech hovoří v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře přední česká historička Jana Čechurová, která jejich osudy popsala v knize „Kdo mířil na Hrad: 35 neúspěšných kandidátů na funkci československého prezidenta“.

Margaret Thatcherová se do historie zapsala nejen jako první premiérka Velké Británie, ale taky jako jediná britská politička, po které je pojmenován ideologický směr – thatcherismus. „Železná lady“ podle historika a novináře Ondřeje Šmigola patří k největším politikům 20. století i přesto, že ji polovina Britů nenávidí a označuje ji za "krvavou čarodějnici", která zničila tradiční komunity a uvrhla Británii do víru nespoutaného individualismu a kapitalismu. „Byla nejdéle vládnoucím premiérem Velké Británie 20. století. Zničil ji paradoxně vlastní úspěch. Vše, co si v roce 1979 předsevzala, bylo v roce 1990 splněno. To zničilo její vnitrostranickou koalici a neřešilo se, co bude dál,“ říká Šmigol v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.

Japonsko je zemí, která mnohé fascinuje, ale málokdo o ní má nějaké hlubší znalosti. To však neplatí pro hosta nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře Janu Sýkorovi, který patří mezi přední české japanology. „Celými japonskými dějinami se jako červená nit vine několik základních charakteristik, které nezměnila ani moderní doba. Jednou z nich je silná tradice, která je znovu a znovu konfrontována se silnými tlaky na změnu a adaptaci. To platí pro celé japonské dějiny,“ říká Sýkora. „Vztah mezi tradicí a změnou v Japonsku spočívá v tom, že neustálá změna se stává stálou součástí japonských tradic. To, co se nemění je to, že se neustále všechno mění,“ dodává.

Host Historie očima Martina Kováře tentokrát není historik, ale žijící legenda. Když se řekne jméno Antonín Panenka, znají ho fotbaloví fandové po celém světě. „Snažil jsem se fotbalem bavit nejen sebe, ale i lidi, chtěl jsem ho povýšit nad obyčejné kopání do míče a vždy jsem byl rád, že se mi povedlo něco, o čem si pak lidé povídali a rozebírali to,“ říká autor legendárního „dloubáku“, kterým Československu vyhrál mistrovství světa v roce 1976. „Brankář Sepp Maier mi to odpustil až po pětatřiceti letech. Byli jsme spolu na pivu a na golfu a už byl v pohodě. Ale možná už byl jen starý a zapomněl na to,“ dodává s úsměvem Panenka.

Do narozeninového speciálu Historie Martina Kováře natočeného u příležitosti oslav pěti let INFO.CZ si Martin Kovář pozval egyptologa Miroslava Bártu. Nebavili se ale o egyptologii, nýbrž o Bártově nové knize Sedm zákonů, v níž se Bárta zabývá vznikem, vývoje a pády civilizací. „Musíme si uvědomit, že v mnoha ohledech vlastně vůbec nejsme tak moc jiní než civilizace před námi,“ říká Bárta s tím, že zatím všechny civilizace, které se na Zemi vystřídaly měly jisté společné znaky, které popisuje právě oněch sedm zákonů formulovaných v knize. „Ta kniha není kritikou dnešní civilizace, ale spíše z tisíci let studia vyplývajícího návodu, jak ji udržet v chodu. Jsme tu všichni na jedné lodi a buď ty výzvy a problémy zvládneme společně, nebo je nezvládneme,“ uzavírá Bárta. Jak zní sedm zákonů a jak je můžeme aplikovat na jednotlivé civilizace? Poslechněte si celou epizodu.

První polovinu dvacátého století poznamenaly hned dvě světové války, které jsou dodnes předmětem zájmu historiků. Poněkud stranou stojí meziválečné období, jehož zkoumání může pomoci pochopit jak dopady války první, tak příčiny té druhé. A právě meziválečné roky jsou tématem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře. „První světová válka byla prvotní katastrofou, z níž plynou ostatní katastrofy 20. století,“ říká historik a novinář Ondřej Houska. „Bez první světové bychom Lenina znali jen jako teoretika. O Hitlerovi a Mussolinim bychom se vůbec neučili, protože tito lidé by se nikdy nedostali k moci. Nebýt první světové války, nedostane se k moci v Rusku komunismus ani v Německu fašismus,“ dodává Houska.

"V 88 mě na demonstraci zatkla StB, což mi pomohlo v chápání světa. Měl jsem formativní zkušenost," vzpomíná s lehkou nadsázkou Václav Bartuška na časy, kdy se komunistický režim začínal otřásat. Dnes je Bartuška ve veřejném prostoru spojený především s energetikou, ale coby někdejší novinář patří mezi přední tváře revoluce. Později byl členem parlamentní vyšetřovací komise pro události 17. listopadu 1989. A na to konto říká: porazili jsme zahnívající režim; to strašné se dělo hlavně v 50. letech – okrádání a vraždění sedláků – a po roce 68, kdy nastala vlna lámání hřbetů. Václav Bartuška byl hostem Historie očima Martina Kováře.

Státní bezpečnost, nechvalně proslulá i jen pod zkratkou StB byla jedním z hlavních mocenských pilířů komunistického režimu v Československu. Podle historika Radka Schovánka mezi lety 1948 zhruba do popravy Rudolfa Slánského to byla právě Státní bezpečnost, kdo byl v zemi takřka neomezeným pánem. „Báli se jí úplně všichni, včetně komunistů i samotných příslušníků, jelikož probíhaly tvrdé boje mezi frakcemi uvnitř. Ač tehdy měla StB jen asi dva tisíce příslušníků, tak málo lidí bylo vynahrazeno naprostým terorem a nepředstavitelnou brutalitou. Ta byla tehdy standardem, neproběhlo zatčení, během něhož by nebylo použito násilí. A to se týká tisíců případů,“ říká Schovánek.

Vévoda z Wellingtonu je právem považován za jednu z nejvýznamnějších postav moderních britských dějin. Z potomka nepříliš významného ani movitého šlechtického rodu se počátkem 19. století stal nejen fenomenální vojevůdce, ale následně i politik, který dokonce dvakrát vykonával i funkci ministerského předsedy. „Byl to člověk zásadový, který chtěl vždy jít příkladem, a to jak v čele armády tak v politice. Tvrdil, že politik se má rozhodovat podle toho, co je nejlepší pro zemi, ne pro stranu,“ vysvětluje historik Daniel Res v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. „Největším pomníkem vévody z Wellingtonu ale zůstává porážka Napoleona u Waterloo,“ dodává.

Cestovatel, dokumentarista a spisovatel Petr Horký právě dokončuje přípravy na expedici na jižní pól. INFO.CZ bude mediálním partnerem výpravy, naši čtenáři tak budou mít unikátní příležitost „být u toho“. Proč si Petr Horký vybral zrovna jižní pól? Jaké epické polární výpravy zanechaly nesmazatelnou stopu v historii? Proč jako první dobyl jižní pól Roald Amundsen a ne jeho rival Robert Scott? A kolik Čechů bylo na jižním pólu? Podívejte se na novou epizodu podcastu Historie očima Martina Kováře.

Porodnictví – obor který pomáhá přivádět na svět nový život je dnes možná brán trochu jako samozřejmost, ale ne vždy měly rodičky na růžích ustláno. „Lidé si už dnes ani nechtějí připustit, že by porod mohl skončit fatálními následky pro matku i dítě, společnost tak spoléhá na to, že je vše bez komplikací. Je to daň za úspěch,“ vysvětluje anesteziolog a porodník, profesor Antonín Pařízek v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře s tím, že ještě těsně po druhé světové válce probíhala valná většina porodů v domácích podmínkách. „Úmrtnost jak mateřská tak novorozenecká tehdy byly násobně vyšší než dnes,“ dodává Pařízek.

Za Československa patřilo k našim sousedům, i dnes to do Maďarska nemáme daleko, ale jak upozorňuje v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře historik a expert na dějiny Maďarska Andrej Tóth, ona blízkost je pouze geografická. „Maďaři mají zcela jiné sociokulturní rámce myšlení i chování než my, stejně jako úplně jinou historickou zkušenost. Geografická blízkost mate, ale reálně je nám Maďarsko vzdálené stejně, jako je maďarština vzdálená jakémukoliv slovanskému jazyku,“ vysvětluje Tóth.

Po prázdninové pauze startuje druhá řada podcastu Historie očima Martina Kováře, jejímž prvním hostem je historik a ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek. Podle Roubínka je vznik Izraele jedním z nejdůležitějších příběhů poválečné historie pro judeokřesťanskou civilizaci, přičemž mnoho lidí, nejen židů, ke vzniku židovského státu vzhlíželo jako k jisté formě zadostiučinění. Spolu s Martinem Kovářem se Roubínek zabývá i rolí Československa na založení Izraele. „Dodnes to rezonuje mezi obyčejnými Izraelci a ona obrovská pomoc je dodnes viditelná,“ říká Roubínek s tím, že od sametové revoluce je česká podpora Izraele konstantní. „Jde hlavně o historickou blízkost – malý stát, který musí svou existenci bránit, to v Češích již od Mnichova rezonuje,“ dodává.

V letošním roce to bude již 606 let od upálení mistra Jana Husa v Kostnici. Jeho jméno zná bez přehánění každý Čech, ale co o něm skutečně víme a jaký byl? „Je těžké hodnotit, jaký byl Hus člověk, protože nás dělí tolik staletí, kolik nás dělí. Navíc o něm skoro každý má nějakou svou jasnou představu. Svůj názor zastával až do konce, ale nebyla to nějaká zatvrzelost, to je špatná interpretace, on měl prostě svědomí a to, co učil a říkal, s ním bylo v souladu. To je aktuální a inspirativní dodnes,“ hodnotí osobnost Jana Husa v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře teolog a církevní historik Jan Blahoslav Lášek.

Íránci v pátek volili prezidenta, nástupce Hasana Rúháního. Nová epizoda podcastu Historie očima Martina Kováře nemůže mít lepší načasování. S hostem, kterým je arabista, orientalista a mimo jiné bývalý prezidentský kancléř Jiří Weigl, se věnujeme právě této velmoci. „Írán je už delší dobu v ohnisku. Je to jedna z klíčových zemí v nesmírně strategicky důležitém regionu. Země, jejíž váha v minulých letech významně narostla chybami, kterých se ostatní v regionu dopustili,” říká Weigl a dodává důležitý historický kontext i komentář k současné tváří Íránu. Poslechněte si podcast nebo klikněte na odkaz dole pod textem a pusťte si rozhovor jako video pro předplatitele.

Ekonomické krize neoddělitelně patří k realitě a jsou nevyhnutelné. Jak říká ekonom a bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, ekonomie zatím nenašla odpověď na to, proč přicházejí, a nemáme ani univerzální recept na to, jak se jim vyhnout. „Vždy přicházejí nečekaně. Kdyby se daly dobře předvídat, pak by to vlastně nebyly takové krize. Pořád se z nich něco učíme a některé chyby z krizí minulých neopakujeme. To nám pomáhá lépe zvládat ty nové,“ říká Hampl v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. Starší epizody najdete v seznamu pod textem.

Sedmadvacátého května uplyne 79 let od operace Anthropoid, která vedla k úspěšné likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Podle spisovatele a badatele Jiřího Padevěta ale za celou akcí, kterou označuje za jeden z největších příběhů českých moderních dějin, nemůžeme vnímat jen výsadkáře Josefa Gabčíka s Janem Kubišem. „Je to příběh i o té podpůrné síti výsadku, která čítala téměř čtyři sta lidí naprosto různých sociálních poměrů, profesí a vyznání, kteří neváhali a šli do toho. I ti se podíleli na Heydrichově odstranění. I kdyby výsadkáři seskočili jako největší hrdinové a téměř supermani, tak bez krytí a podpůrné sítě vytvořené obyčejnými lidmi by k onomu útoku nikdy nedošlo,“ říká Padevět v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře. Pod textem najdete odkaz na videoverzi pro předplatitele a seznam starších dílů pořadu.

V letošním roce si připomínáme již 76. výročí pražského povstání. Podle historika a spisovatele Eduarda Stehlíka jde o jeden z nejsvětlejších bodů našich moderních dějin a zároveň o jednu z jejich kapitol, která byla minulým režimem co nejvíce překrucována a manipulována. „Bránili jsme rodné město, bojovali jsme sami za sebe, a máme díky tomu hrdiny, k nimž můžeme vzhlížet, ač často neznáme jejich jména,“ říká Stehlík s tím, že jedním z cílů komunistů bylo vymazání mnoha nepohodlných jmen z historie a vytvoření nepravdivého étosu, že Prahu osvobodila Rudá armáda. „Já vždy říkám, že v tyto květnové dny bychom neměli slavit osvobození, ale vlastní vítězství,“ dodává Stehlík.

Historička Marie Koldinská upozorňuje na skutečnost, že ač stále ještě hlavně u starší generace přežívá představa doby pobělohorské jako jakési doby temna, realita je odlišná a naštěstí je již i výuka tohoto černobílého zkresleného pohledu na dějiny na ústupu. „České 17. století bylo dobou, kdy se náš vývoj provázal s okolním světem. Už to nebyly to izolované české dějiny, ale plnohodnotná součást dějin habsburské monarchie. Dnes už snad lidé chápou, že je to integrální součást našich dějin, a že tu nebyla žádná dějinná přestávka Od Bílé Hory po vznik Československa,“ vysvětluje Koldinská v podcastu Historie očima Martina Kováře. Tvrdý postup Habsburků proti poraženým českým stavům pak podle Koldinské byl nevyhnutelný. „Kdyby šli cestou milostí, bylo by to vnímáno jako slabost,“ říká Koldinská.

Balkánský konflikt je už čtvrt století minulostí, ale ozvěny můžeme stále v zemích bývalé Jugoslávie pozorovat a trauma z něj přežívá nejen v kolektivní paměti místních. „Šok vznikl hlavně z toho, že se to vše odehrálo v době, kdy po pádu komunismu byli všichni v Evropě přesvědčeni, že nebe je modré a slunce svítí a že se otevírá světlá budoucnost sjednocené Evropy svobody, demokracie a volného trhu. Národy na Balkáně se bohužel tuto chvíli nerozhodly využít ke sjednocení, ale naopak k vzájemnému zničení,“ říká v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře publicista a balkanista Matyáš Zrno. Zároveň upozorňuje, že verze o tom, jak Jugoslávii rozeštvaly západní mocnosti, je pouhým mýtem, kterým si lidé kompenzují neochotu přiznat si, že si za konflikt mohou sami. „Nebýt zásahu hlavně USA, tak by se na Balkáně možná válčilo dodnes,“ dodává Zrno.

Pablo Escobar se do dějin zapsal jako nejslavnější drogový král. Kolumbijský narkobaron, který na prodeji drog vydělával miliardy dolarů ročně byl v zemi považován jak za takřka národního hrdinu, tak veřejného nepřítele číslo jedna. „Byl vlastně ve správný čas na správném místě. Chtěl nejen vydělat spoustu peněz, ale i být známý a slavný. Vsadil na chudé, někdo říká, že to dělal ze srdce vůči chudým, ale to si nemyslím. Prostě mu oslavování dělalo dobře, pomáhalo to jeho kariéře a budoval si kult osobnosti. Ten kult v kolumbijských slumech žije dodnes. Nemyslím si, že je možné ho vymýtit, to je takřka nemožné,“ říká v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře odborník na historii Kolumbie Jaromír Soukup z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Komunistický režim v Československu byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný; KSČ byla zločinnou organizací. Těmito slovy se s minulým režimem vyrovnává zákon ze srpna 1993. Je důvod na tuto dějinnou kapitolu dnes koukat jinak? I to je téma nového podcastu historika Martin Kováře. Ve studiu přivítal Ivana Šedivého, který je ředitelem Ústavu českých dějin FF UK, a společně probrali KSČ, od jejíhož založení 16. května uplyne 100 let, a její vládu. „Komunistické režimy jako takové jsou významný fenomén 20. století, v tomto smyslu má smysl ho zpětně zkoumat, ale nemá dnes moc smysl zabývat se komunistickými ideály,” nepochybuje Šedivý. Jaké rozdíly byly mezi komunistickými pohlaváry a masou občanů? Proč to v roce 1968 nemohlo skončit jinak než tanky? A proč svůdnost radikálně levicových myšlenek pro mladou generaci považuje Šedivý za průšvih?

Vítejte u prvního dílu nového podcastu Historie očima Martina Kováře, v němž vás autor se svými hosty poutavě provedou dějinami převážně 20. století.

Dnes Martin Kovář spolu s iberoamerikanistou Josefem Opatrným připomínají fascinující příběh ženy jménem Eva María Duarte, kterou svět zná jako Evitu - herečku a následně první dámu, nadanou političku a sociální reformátorku. Podíváme se tedy (nejen) do poválečné Argentiny, ale také na Opatrného novou knihu, v níž se tomuto příběhu věnuje.

Podcast volně navazuje na podcast Jízda dějinami a na INFO.CZ vychází jednou za 14 dní vždy v sobotu.

Starý Egypt fascinuje lidi od nepaměti. Gíza a její velké pyramidy, více než dvacetimilionová Káhira, legendární přístav Alexandrie, mýtický Luxor a Údolí králů – koho by nelákalo vidět tyto „divy světa“ na vlastní oči! Profesor Miroslav Bárta, dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK v Praze a v Káhiře a muž, který řídí práci českých egyptologů přímo v Egyptě, si na toto téma povídal s profesorem Martinem Kovářem, historikem a stálým spolupracovníkem INFO.CZ.

Současné Turecko je takové, jaké je, i kvůli svým výrazným komplexům z minulosti. I proto bývají v turecké společnosti tak úspěšné různé konspirační teorie, spojené třeba se západními mocnostmi nebo s pokusem o převrat z července 2016, za který tento týden padlo více než 300 doživotních rozsudků. Do toho vstupují náboženské, vojenské a bezpečnostní otázky, rozebírá ve své nové knize Vzdorující demokracie - rozcestí a proměny současného Turecka historik a spolupracovník INFO.CZ Erik Siegl. Společně to probíráme v historickém podcastu Jízda dějinami.

Předvolební průzkumy sice favorizují jako příštího amerického prezidenta Joea Bidena, podle znalce americké historie profesora Martina Kováře ale Donald Trump těsně vyhraje. Kovář zároveň dodává, že se Trump (a případně ani Biden) do historie nezapíše a lidé na něj rychle zapomenou, stejně jako na současnou koronavirovou pandemii. Ve speciálním vydání historického podcastu INFO.CZ Jízda dějinami ale rozebíráme zejména Trumpovy předchůdce, a to nad Kovářovou novou knihouPrezidenti rozdělené Ameriky, která právě vyšla v knižní edici INFO.CZ. 

Právě v těchto dnech v září 1938 spělo prvorepublikové Československo ke svému tragickému konci. Zahraniční mocnosti jednaly opakovaně „o nás bez nás“, jak psaly tehdejší noviny, aby snaha Velké Británie a Francie zabránit další světové válce, či ji alespoň oddálit, vyvrcholila podepsáním Mnichovské dohody, traumatizujícím ukončením československé mobilizace, ztrátou Sudet, vznikem takzvané druhé republiky a abdikací prezidenta Edvarda Beneše. Nacistický vůdce Adolf Hitler se sice na podzim 1938 do Prahy ještě nedostal, v hlavách ale strašil všem soudným lidem. Poslouchejte další díl historického podcastu INFO.CZ Jízda dějinami. Pozvání k rozhovoru k rozhovoru Janem Janušem a Martinem Kovářem tentokrát přijal spisovatel a badatel Jiří Padevět, z dobového tisku předčítá Petr Nárožný. Zdroje citací najdete na INFO.CZ.

Čeští egyptologové mají po desetiletí světový věhlas, který dokazuje i aktuální výstava Sluneční králové v Národním muzeu. Na ní se poprvé komplexně přestavují jejich významné nálezy, například sochy panovníka Raneferefa, princezny Šeretnebtej či písaře Nefera, ale také Iufaovy kanopy a výzdoba jeho hrobky. Více než 90 artefaktů, starých i téměř pět tisíc let, je právě díky uznání, které Egypťané chovají k českým vědcům, zcela poprvé vystaveno mimo Egypt. A jak říká ve speciálním vydání historického podcastu INFO.CZ Jízda dějinami dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu a držitel koncese na vykopávky v Abúsíru Miroslav Bárta, ty předměty mají hodnotu Temelína. Sám se teď chystá na další expedici a stejně jako mnozí další egyptologové by i on rád objevil hrobku pověstného mudrce Imhotepa. Speciálním vydáním podcastu Jízda dějinami chceme oslavit české egyptology, jejich práci a jejich úspěchy. Faktografii, tradičně předčítá a interpretuje Petr Nárožný a vedle profesora Miroslavy Bárty je ve studiu, rovněž tradičně, historik a spolupracovník INFO.CZ, profesor Martin Kovář. Podcast Jízda dějinami moderuje Jan Januš.

Husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova je sice už skoro šest století po smrti, české národní cítění i tvář Prahy ale dodnes ovlivňuje jako málokdo jiný. Díky němu, ale možná spíše vzhledem k prvorepublikové i komunistické propagandě a auře, kterou kolem vojevůdce vytvořili politici a spisovatelé, totiž Češi měli a stále mají pocit, že byli někdy v dějinách skutečnými a obávanými hrdiny a ovlivňovali chod podstatné části Evropy. Skutečné pobyty Jana Žižky v Praze i jeho druhý život rozebíráme s historikem Martinem Kovářem a speciálním hostem, ředitelem Husitského muzea v Táboře Jakubem Smrčkou. Petr Nárožný tentokrát předčítá z různých klasických děl, abychom si mohli porovnat, jak k podání Žižky přistupovali takoví velikáni jako Alois Jirásek či František Palacký a jak jej vnímáme dnes. Jízdu dějinami moderuje Jan Januš, zdroje citací naleznete na INFO.CZ.

Historický podcast INFO.CZ Jízda dějinami s Petrem Nárožným, Martinem Kovářem a Janem Janušem pokračuje druhým dílem, nazvaným Lenin v Praze. Vůdce bolševické revoluce zde pobýval dvakrát, v letech 1900 a 1912. Důležitá byla zejména jeho druhá návštěva, v tehdejším i dnešním sídle sociálních demokratů, Lidovém domě, totiž zorganizoval bolševickou konferenci. Právě na ní se komunisti dohodli kudy dál. Praha tak sehrála v dalším směřování komunistického hnutí větší roli, než si v současnosti uvědomujeme. Leninismus, který vedl k milionům obětí, se navíc v poslední době do Prahy nebezpečně vrací. Jak to všechno tehdy bylo? Zdroje citací naleznete na INFO.CZ.

V podcastu jde o potkávání se velkých a malých dějin a o aktuální souvislosti, které dodneška toto potkávání se má. První díl je věnovaný britskému premiérovi Winstonu Churchillovi, jeho odkazu a obecně současnému boření pomníků, přehodnocování historických osobností i hnutí Black lives matter. V podcastu vystupují Petr Nárožný, Martin Kovář, Zdeněk Hojda a Jan Januš.