Příběhy 20. století

Letos 30. března zemřela ve věku 96 let Věra Nováková. Podle titulku na serveru Aktuálně.cz byla „jednou z nejdůležitějších malířek“ u nás, podle týdeníku Respekt dokonce „největší českou malířkou 20. století“. Až do 90. let se však o Věře Novákové v superlativech nepsalo, její kresby a obrazy málokdo znal.

V létě roku 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník Ladislav Heryán. Snil o misii v Africe.

Letos 21. března zemřel v Houstonu lékař, epidemiolog a vědec, profesor Ervín Adam. Bylo mu 101 let. Jak se lze dočíst v různých životopisných heslech a článcích, pocházel z Československa a po válce vedl tým epidemiologů, který v zemi vymýtil dětskou obrnu. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Kanady a potom do Spojených států amerických.

Neuvěřitelný případ bezohlednosti Státní bezpečnosti (StB) se odehrál v roce 1949 v myslivně v Novém Hrozenkově. Estébáci zatkli maminku a její dvouletou holčičku Dášu ponechali samotnou v domě. Asi po dvou dnech dítě nějací lidé objevili a zachránili.

Příběhy 20. století jsou věnovány 85. výročí nacistické okupace Čech a Moravy. Tentokrát jsme pořad rozdělili do dvou částí: v první uslyšíte několik vzpomínek na 15. březen 1939 (zaznamenali je dokumentaristé Paměti národa) a také výňatky z výpovědi Evy Dobšíkové-Zweigenthalové (1932-2015), která se narodila v národnostně smíšeném česko-židovském manželství a nacismus přežila v úkrytu.

V březnu roku 1981, kdy byl komunistický režim v Československu ještě pevný a zdál se neochvějný, dostal pan Jaroslav Kočí u Okresního soudu v Šumperku osmiměsíční trest odnětí svobody s tříletým podmíněným odkladem. Podle soudu totiž „propagoval fašismus“. Trestného činu se měl dopustit tím, že asi pěti lidem ukazoval válečné fotografie, vložené do rodinného alba.

Za úspěchem československých letců ve slavné bitvě o Británii za 2. světové války nestojí jen jejich um, odvaha a nasazení, ale také mechanici, kteří se starali o letouny.

Připomínáme si 76. výročí komunistického převratu v Československu: v únoru 1948 zvítězil „pracující lid nad buržoazií a reakcí“, což ve skutečnosti znamenalo, že představitelé KSČ zavedli v zemi totalitní diktaturu a způsobili škody, s nimiž se potýkáme dodnes. K „výdobytkům“ tzv. vítězného února patřila mimo jiné názorová a umělecká nesvoboda a cenzura – a takto můžeme udělat jen trochu oslí můstek k tématu nových Příběhů, jímž je samizdat.

Letos 8. února zemřela v Praze ve věku 93 let Evelina Merová (rozená Eva Landová), která patřila k důležitým a bohužel posledním svědkům vyhlazování českých a moravských Židů. Přežila ghetto v Terezíně, deportaci do Osvětimi-Birkenau a pobyt v několika dalších likvidačních táborech.

Dne 24. července 1960 vyskočili v dánském přístavu Gedser z východoněmecké výletní lodi do moře českoslovenští uprchlíci: Jan Roček, jeho manželka Eva, jejich synové Martin a Tomáš a Evina maminka Anna Marie Trojanová.

Dvacetiletý svalnatý mladík Jaroslav Vašek kráčel v listopadu 1944 od svého strýce domů na statek v obci Prostřední Bečva. Nedošel. Zastavili ho němečtí vojáci a požadovali osobní dokumenty. Jaroslav jim marně vysvětloval, že jde jen několik set metrů a dokumenty nechal doma.

Před válkou žily v Československu asi tři miliony lidí, kteří se hlásili k německé národnosti – většina z nich v českých zemích. Po osvobození od nacismu byli skoro všichni Němci vyhnáni (nebo, jak se eufemisticky říká „vysídleni“ či „odsunuti“). Odhaduje se, že o domovy a majetky přišlo v letech 1945-46 asi dva a čtvrt milionu lidí. Poválečné násilí na Němcích si podle běžně uváděných údajů vyžádalo na českém území asi 30 tisíc životů.

„Hluboko na Šumavě, tam je můj domov / je to už pěkně dlouho, co jsem odtamtud pryč / ale vzpomínka, ta mi zůstane navždycky / na Šumavu zapomenout nemůžu,“ zpívá Franziska Krampfl. Píseň Tief drin im Böhmerwald napsal šumavský rodák, sklář Andreas Hartauer (1839–1915).

Skoro tři tisíce žáků osmých a devátých tříd, kteří se zapojili do našeho vzdělávacího programu Příběhy našich sousedů, vyzpovídaly v roce 2023 přes 400 pamětníků z 2. světové války a komunismu.

Letos uplyne deset let od chvíle, kdy se uzavřel soudní proces s bývalým bachařem (v dobové terminologii „vychovatelem“) z věznice v Minkovicích Josefem Vondruškou. Ve věznici pracoval v letech 1972–1990, po pádu komunismu působil jako poslanec a také komunální politik Komunistické strany Čech a Moravy.

Na konci roku bývá zvykem bilancovat. A tak se i autoři cyklu Příběhy 20. století Mikuláš Kroupa a Adam Drda ohlíží za svojí prací. Pro silvestrovský díl vybrali příběhy, které podle nich stojí z různých důvodů za připomenutí.

Porozumět názorovému politickému vývoji přírodovědce, botanika a překladatele Pavla Křivky v posledních asi dvaceti letech je pro autora tohoto textu nemožné. Pavel Křivka působí v Číně, obhajuje čínský totalitní režim, v roce 2016 se vydal v Praze vítat čínského prezidenta Si Ťin-pchinga při státní návštěvě, režírované tak, že připomínala někdejší organizované oslavování sovětských vůdců.

Vánoce chceme prožít s bližními, v bezpečí, v teple, světle a hojnosti. Touží po tom i miliony lidí na Ukrajině, kteří čelí nemilosrdným ruským útokům. O šťastných Vánocích s rodinou, stromečkem a dárky snily i statisíce vězňů nacistických a komunistických vyhlazovacích a pracovních táborů, bojovníci na frontách 2. světové války.

Když filosofka a signatářka Charty 77 Daňa Horáková odjížděla v březnu 1979 z Československa do Západního Německa, běžela už po Praze fáma, že je spolupracovnicí Státní bezpečnosti (StB).

Jméno Dani Horákové se v českých masmédiích začalo ve větší míře objevovat poté, co nakladatelství TORST roku 2020 vydalo její knihu O Pavlovi, v níž se (mimo jiné) vyrovnává se svým vztahem k filmovému režisérovi a spisovateli Pavlu Juráčkovi, autorovi výjimečných Deníků.

V roce 1983 se stal mluvčím Charty 77 takřka šedesátiletý topič a invalidní důchodce, profesor filozofie Radim Palouš. Státní bezpečnost (StB) ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, zatýkala a věznila.

Nynější obchodník s tiskařskou technikou Jaroslav Javorský (narozen v roce 1947) se nedlouho po začátku sovětské okupace Československa stal pod nátlakem a na základě vydírání spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky (VKR), která ho vyslala do Západního Německa.

Glienicker Brücke neboli Glienický most vede přes řeku Havolu, spojuje berlínskou čtvrť Wannsee s Postupimí. Za studené války byl součástí Berlínské zdi, hraničním mostem, předělem mezi Západním a Východním Německem. Říká se mu Most špionů, protože se na něm třikrát odehrála výměna „agentů“: v únoru 1962, v červnu 1985 – a 11. února 1986.

Generál Josef Hercz, chirurg a primář z pražské nemocnice Bulovka, byl jedním z posledních pamětníků námořní katastrofy z roku 1940. 500 lidí ztroskotalo s říčním parníkem Pentscho uprostřed Středozemního moře. Pět lidí se stalo jejich zachránci, jedním z nich byl i Josef Hercz.

František Wiendl je žijící legenda: patřil k protinacistickému i protikomunistickému odboji, v roce 1949 převedl přes hranice z totalitního Československa na svobodný Západ čtrnáct lidí a přispěl k útěku dalších čtrnácti. Dělal to zdarma, z dobré vůle, některým uprchlíkům možná zachránil život, některým zcela jistě pomohl od dlouholetého věznění z politických důvodů.

Pár dní po masakru, který v Izraeli provedli teroristé z Hamásu, přiletěla do Prahy z raketami ostřelovaného Aškelonu dvaadevadesátiletá Eva Erbenová, která přežila Terezín, Osvětim a pochod smrti. V Izraeli jsme s ní pro Paměť národa a Český rozhlas před časem natáčeli obsáhlý rozhovor, stejně jako s mnoha jinými lidmi, pocházejícími z někdejšího Československa.

Jana Litomiského v roce 1981 odsoudili na tři roky za podvracení republiky. Putoval na Bory, kde při výměně prádla klábosil např. s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, potkával se s Dominikem Dukou. Jednomu z nich zachránil život.

O Janu Litomiském jeho přátelé mluví jako o výjimečném člověku: vzdělaném, veselém a laskavém, pohostinném, hluboce věřícím evangelíkovi s buldočí povahou. Nezlomili ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ani bachaři na Borech, kde si na začátku 80. let odseděl tři roky, další dva měl tzv. ochranný dohled, během kterého nesměl bez úředního povolení opustit svou vesnici.

V noci z 3. na 4. října 1953 odešli členové protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů z Československa do Východního Německa. Ctirad neboli Radek Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda mířili na Západ – jak se brzy ukázalo, čekala je téměř měsíční strastiplná cesta a boj s mnohatisícovou přesilou.

Brzy uplyne 70 let od chvíle, kdy členové odbojové skupiny bratří Mašínů uprchli z Československa. V noci z 3. na 4. října 1953 přešli Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata přes hranice do Východního Německa. První tři jmenovaní se probojovali na Západ, ačkoli proti nim stála obrovská přesila komunistických bezpečnostních složek (později vstoupili do americké armády), Švéda a Janata byli dopadeni.

Každý rok se zapojí do projektu Příběhy našich sousedů přes tři tisíce žáků a studentů. Z desítek rozhlasových reportáží vybíráme jednou za čtvrt roku zvlášť podařené. Zazní příběhy z koncentračních táborů, pracovních lágrů z 50. let, vzpomínky na školu za normalizace, o pracovních umístěnkách a kádrování za komunismu. Pamětníci dětem často vypráví o svém dětství.

Eliška Fořtíková si z útlého dětství pamatuje málo. Jako skoro každému jí z období do čtyř let zůstaly matné obrazy, drobné výjevy: jde po schodech, drží otce za ruku, dívá se na vlaky berlínského metra. Dodnes opečovává plyšovou opičku, kterou jí otec přinesl do porodnice. První čtyři roky, které do značné míry předurčily její život, zná z vyprávění. V jejím příběhu jsou mezery, prázdná místa.

„Podpisem Charty 77 jsem sdělila, na jaké straně stojím. Byla jsem spokojená a šťastná,“ vypráví neobyčejně statečná někdejší disidentka, třiadevadesátiletá Otta Bednářová.

18letý Karel Kovařovic se během sovětské invaze v srpnu 1968 přímo před budovou rozhlasu pokusil zachránit raněného a sám byl dvakrát postřelen. 22letý Miroslav Jeník se svým bratrem vytáhli z požáru způsobeným havarovanou sovětskou cisternou zraněnou ženu, sami přitom utrpěli popáleniny.

Nedávný případ JUDr. Roberta Fremra, kterého prezident republiky navrhl na post ústavního soudce, znovu otevřel téma komunistické minulosti v justici. Pro připomenutí: už v době Fremrovy nominace se vědělo, že byl krátce členem KSČ a že v roce 1988 jako předseda senátu soudil tzv. kauzu Olšanské hřbitovy – politický proces, který vykonstruovala Státní bezpečnost a který měl také pochopitelně své oběti.

Jaká je česká zkušenost s Ruskem resp. Sovětským svazem ve 20. století? Otřesná. Gulagy, rozčarování, zklamání, otroctví, vojenské násilí, lži a vydírání.

Za pár dní uplyne 55 let od počátku sovětské okupace Československa. Jak ví každé školní dítě, v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadla do ČSSR vojska států varšavského paktu – sovětská armáda zůstala až do roku 1991. Ačkoli se u nás nebojovalo (ve smyslu: armáda zůstala nečinná), jen od srpna do prosince 1968 zemřelo v důsledku invaze asi 135 československých občanů.

Štěpánovi Antonijovi a Vasilině Mesárové bylo 17 let, když se rozhodli prchnout přes hranice do Sovětského svazu. Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes 5,5 tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi.

„Tam bylo stěží možné něco pociťovat. Jen si představte – pracovat ve dne v noci mezi mrtvými, uprostřed mrtvol. V takovém prostředí zmizí všechny vaše pocity. Všechno ve vás uvnitř zemře, všechno…,“ říká Abraham Bomba z Izraele ve filmu Claude Lanzmanna Šoa (1985). Abraham Bomba byl holič, ve vyhlazovacím táboře Treblinka ho Němci přinutili stříhat vlasy ženám, které šly do plynových komor.

Před více než 80 lety se odehrála na jedné venkovské tancovačce z pohledu velkých dějin zdánlivě nepodstatná věc. Zcela zásadní se však stala pro dvacetiletou dívku Libuši Mariánovou. Potkala tam přítele, který ji požádal o pomoc. Chtěl po ní, aby předstírala jeho manželku.

Když člověk vede rozhovor s někdejším slovenským disidentem, právníkem a po roce 1989 politikem Jánem Čarnogurským, má chvílemi pocit, že před ním sedí dva lidé. O komunistickém období, v němž obhajoval politicky pronásledované, mluví Ján Čarnogurský věcně a chytře, byl to tehdy statečný člověk s velkým smyslem pro spravedlnost, který riskoval pro druhé.

Dvacetiletý vynikající houslista, nadějný skladatel a dirigent Miroslav Jirounek podepsal v lednu 1977 prohlášení Charty 77 a rázem přišel o kariéru: musel do kotelny, pracoval jako lesní dělník a uklízeč. Stát se mu teprve před pár lety omluvil a uznal ho za účastníka 3. odboje. Hudebník Jirounek krátce na to zemřel v roce 2020. Měl rakovinu a nakazil se covidem.

Život Julie Klačkové začal 28. února 1941 ve městě Delmenhorst v Dolním Sasku, asi deset kilometrů od Brém. Porodila ji totálně nasazená Češka Sylvie Pospíšilová, která přišla do jiného stavu s cirkusákem Adolfem Dvořákem. Pár měsíců po porodu zabalila holčičku do uzlíku, odešla do domu ve Wendenstrasse č. 4, zaklepala na dveře bezdětných manželů Gertrudy a Theodora Kutzových a zeptala se: „Chcete dítě?“

Student Miloň Novák byl v srpnu 1969 zatčen na Václavském náměstí, kde si připomínal rok od okupace. Po brutálním výslechu na stanici Veřejné bezpečnosti se na tři týdny ocitnul v pankrácké věznici, kde byl vězněn na malé cele spolu s dalšími zadrženými. Na cele zadržení studenti plakali, ale nepomohl jim ani tatínek – plukovník od policie, který akci velel.

Na podzim 1944 získal šestiletý Petr Rehák sestru. Jmenovala se Zita, byly jí dva měsíce a objevila se v domku v osadě Kubrica poblíž Trenčína, kde žil s otcem Petrem, matkou Máriou a starším bratrem. Petr věděl, že holčičku kdosi přinesl, že se jeho matce nenarodila. Moc nad tím nepřemýšlel, oblíbil si ji, vozil ji v kočárku.

Pětasedmdesátiletý arcibiskup Jan Graubner za komunismu pořádal na Valašsku oblíbené a hojně navštěvované křesťanské diskotéky, šířil samizdaty, Chartu 77 ale nepodepsal. Státní bezpečnost ho evidovala jako zájmovou osobu, kterou však i přes různé pokusy nedokázala získat ke spolupráci.

88letá Antonie Kašparová patří k posledním Čechům, kteří přišli na svět na Volyni, prožili tam krvavé roky 1939–1945 a po druhé světové válce se vrátili do staré vlasti. V posledních dvou letech jsme pro Paměť národa a Český rozhlas natáčeli právě vzpomínky „volyňských českých dětí“, jejichž rodiny se po repatriaci usadily v okolí Šumperka a Olomouce.

Dne 9. května 1949 utekli z nucených prací v dolech v Dolním Jiřetíně u Mostu dva vězni: Antonín Vítek a Josef Hasil. Krátce předtím dostal strážmistr SNB Hasil devět let za „úklady proti republice“: byl zatčen na základě udání, když s kamarádem Vyletou převedl přes hranice několik uprchlíků z komunistického Československa na Západ.

Králů Šumavy bylo víc. Kdysi se tak říkalo šumavským pašerákům. Češi si ten „titul“ nejspíš nejčastěji spojují se stejnojmenným propagandistickým filmem Karla Kachyni (z roku 1959) a románem Rudolfa Kalčíka. Říká se, že králem Šumavy byl převaděč přes hranice Franz Kilián Nowotny (1905–1977).