Galerie osobností

Nedávno zpíval ve vídeňské Státní opeře, za městíc má premiéru v pražském Národním divadle a sezónu pak završí v milánské La Scale. Basbarytonista Adam Plachetka je už dvacet let rozkročený mezi světovou a českou operní scénou.

„Díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, se mi přehodil žebříček hodnot: snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože můžu být téměř pořád poblíž,“ říká Adam Plachetka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo bel canto.“

Dvousté výročí narození Bedřicha Smetany a s ním spojený Rok české hudby přinesl Adamu Plachetkovi velké množství příležitostí zpívat český repertoár. V květnu se představí v roli konšela Kaliny v premiéře opery Tajemství v Národním divadle, pak ho čeká Libuše s Českou filharmonií, na podzim naváže Janáčkovou Liškou Bystrouškou v Brně a pak Věcí Makropulos od téhož autora v Berlíně.

Kariéru světově uznávaného pěvce si mezitím potvrdil ve Vídni a letos v červnu přidá Mozartovo Requiem v La Scale v Miláně. Do toho ale Adam Plachetka, jehož diář je rozplánovaný na tři roky dopředu, intenzivně připravuje oslavy svých čtyřicátých narozenin, které připadají na leden 2025 a které se rozhodl strávit se svými fanoušky v pražské O2 aréně.

Nepřepadá operního pěvce stres z toho, zda se tak obří sál podaří zaplnit diváky?

„Stres to trošku je,“ odpovídá Plachetka, „protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má.“

Plachetka tak chce navázat na svůj koncert z ledna 2020, kdy slavil pětatřicetiny, a kdy mu řada diváků psala zprávy, že je přivedl k poslechu klasické hudby a pořídili si vstupenky například do Národního divadla. „Jenže za měsíc, za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory.“

S podobnými obřími koncerty, kde zpívá operní i muzikálové árie, chce šetřit, říká, že v životě udělá už jen tak maximálně dva, tři. „Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.“

Vzali mě jako kluka do počtu

Operní kariéra Adama Plachetky, v níž nechybí ani Metropolitní opera v New Yorku či londýnská Covent Garden, trvá už bezmála dvacet let. Přitom, jak sám říká, na začátku svého operního zpívání, ještě na pražské konzervatoři, byl „úplně marný“.

„Nastupoval jsem tehdy velmi sebevědomě, na ty zkoušky jsem se nijak nepřipravoval a když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti, šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu,“ vzpomíná v rozhovoru.

Dnes má na kontě na šest desítek operních rolí, převážně v Mozartových operách. S přibývajícím věkem se však chystá posunout i do těžších kusů, kde je řada rolí psaná pro hluboké mužské hlasy.

„Ten hlas se posunuje. Mozarta už dělám míň, než jsem dělávám. Baroko si zazpívám spíš rekreačně, ač na začátku jsem ho dělal téměř exkluzivně. Jsou jiné role nebo styly, co mi začínají sedět víc. Takže není důvod ten hlas neposlechnout a neposunout se jinam. Můj hlasový obor jsou záporáci nebo nějací stařešinové rodu, takže v tomto nemám kam spěchat a zatím nevidím konec cesty, že bych se měl s tím hlasem pomalu loučit,“ říká Adam Plachetka v otevřené zpovědi.

Motorová pila v opeře?

A jak se vyrovnává s nápady některých režisérů, kteří při inscenování oper sází na moderní pojetí a nutí pěvce používat například v Její pastorkyni jako rekvizitu motorovou pilu místo kapesního nože?

„Myslím, že na jednu stranu bychom neměli žít ve skanzenu, je potřeba hledat nějaká aktuální témata a ta díla nějak přibližovat době. Ale přirozenější by bylo psát nová díla a ta narážet na to, co se děje teď, než nutně upravovat Giovanniho podle Trumpovy kampaně nebo něco v tom smyslu,“ odpovídá Plachetka. „Je to tak, že dobrá moderní inscenace je pro mě naprosto super a rád se podílím na hledání nových přístupů, ale nesmí to být výmluva režiséra: ‚Neuměl bych to udělat hezky klasicky, tak to udělám radši hrozně a moderně.‘“

Jak sám prožíval situaci, když na něj diváci v Národním divadle bučeli při představení Smetanova Dalibora, v níž coby král Vladislav vstoupil do vodní lázně oděný pouze do bederní roušky? Co bylo tím klíčovým momentem, který mu pomohl rozjet mezinárodní kariéru? A je jeho výhodou při zpěvu jeho statná postava?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Uznávaný psychiatr, dlouholetý ředitel Psychiatrického centra Praha, před několika měsíci onemocněl vážnou neurologickou chorobou, která mu zásadně ovlivňuje život. „Strašně se mi zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt,“ říká v rozhovoru.

Jedenatřicet let šéfoval špičková psychiatrická pracoviště, kvůli jeho autoritě, které se těšil i u široké veřejnosti, jej lákali do politiky jak lidé z ODS, tak Andrej Babiš při zakládání svého hnutí ANO. Cyril Höschl vždy odmítl a zůstal věrný svému oboru – a taky glosování společenských jevů.

Před pár měsíci mu ale do života nečekaně vstoupila vážná nemoc.

„Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné,“ říká Cyril Höschl v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osoboností.

Nemoc jménem multisystémová atrofie

Neurologické onemocnění, které se jmenuje multisystémová atrofie a postihuje mozeček, má příznaky jako parkinsonismus. „Patří k tomu i maskovitý obličej. Když se chci usmát, musím na to myslet,“ říká a předvádí poněkud křečovitý pohyb mimickými svaly.

„Pozorujete sami svoje vlastní handicapy, že jeden den mluvíte líp, druhý den mluvíte hůř, ale máte od toho emoční odstup. Vůbec nepropadám zoufalství. To může propadat moje okolí, které o mě musí pečovat. Ale já se na to zvláštním způsobem adaptuji, a to je jeden z objevů, které jsem na své drobné kazuistice udělal.“

Uznávaný psychiatr dokáže o svém zdravotním handicapu mluvit věcně a otevřeně, včetně toho, že lidé s touto nemocí mají velmi omezený čas dožití: „Když trpíte chorobu jako já, která má průměrnou dobu od začátku do smrti šest let, tak vám je všechno ostatní směšné,“ říká.

Nechce přitom rezignovat na svůj obor, kterému zasvětil celý svůj dospělý život. Teď například s kolegyní napsal pár kapitol do několika odborných knížek, stále mívá pravidelné komentáře v časopisu Reflex… „Ale jinak všechno omezuji, protože se mi strašně zmenšuje hřiště. Potřebuji mít taky nějakou komfortní zónu, abych mohl s touto chorobou ještě pár let přežít na úrovni, která je jiná než být někde napojený na hadičkách.“

Máme se skutečně dobře

V rozhovoru se Cyril Höschl vyjadřuje i k tématům vycházejícím z jeho dlouholetých zkušeností s léčením depresí, ke křehkosti mladé generace a jejímu právu pociťovat z různých společenských jevů tíseň či k pocitům části veřejnosti, že se nám obecně žije čím dál hůř.

S tím on sám nesouhlasí a navzdory nedávné covidové pandemii a Ruskem rozpoutané válce a z toho vyplývajících krizí říká: „Opravdu se objektivně pořád ještě, přes to všechno, tady v tomto okrsku světa máme skutečně dobře a možná je to jedno z mála míst na zemi, kde se máme vůbec nejlíp. A žehrat na to je do určité míry rouhání, protože může být ještě mnohem hůř. Jednak individuálně, což vidím teď na sobě a pořád se tím nenechám deptat, a jednak i mezinárodně v politickém kontextu.“

Lidí, kteří neustále žehrají na to, jak jsme na tom špatně, je mu líto. „Člověk by měl o svůj pocit štěstí nějak pečovat a nenechat si zkreslovat svoje emoce tím, co se děje, do takové míry, že vám to kazí život,“ říká psychiatr Höschl.

Jak si můžou lidi život užívat a nebýt věčnými smolaři? Je výhodou pro život být psychiatrem? Jakým pacientem byl slavný herec Miloš Kopecký, trpící maniodepresivitou? A jak je to ve skutečnosti se slavným citátem, že „každý sedmý člověk je debilní, dementní nebo alkoholik"?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Úspěšný hudební skladatel a zpěvák se na podzim 2020, v době karantény kvůli covidové pandemii, veřejně kriticky vyjádřil o plošných opatřeních, a záhy si vysloužil označení dezinformátor. Od té doby se mu u soudu brání žalobou.

„Tu organizaci Evropské hodnoty, která mě označila za největšího dezinformátora mezi celebritami, jsem zažaloval a pořád se s nimi soudím. Oni prostě vytrhli moje vyjádření z kontextu a ještě ho překroutili, aby to líp vyznělo,“ řekl Janek Ledecký v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Ledecký v září 2020 natočil video na sociální sítě, které vidělo zhruba dva miliony lidí. Mimo jiné v něm směrem k vládě řekl: „Přestaňte nás strašit. Přestaňte testovat lidi bez příznaků. Ta čísla nemají žádnou jinou než statistickou hodnotu. Místo toho nasměrujte energii a prostředky k těm, kteří jsou touhle svinskou nemocí opravdu ohrožení a nás ostatní nechte žít.“

Analytici Evropských hodnot mu vyčetli výrok, že postup při pandemii označil za marketingovou strategii farmaceutických firem a že dokážeme žít i bez vakcíny. Tuto část ale Ledecký ve videu neříkal. Což nakonec potvrdila i analytička Evropských hodnot Veronika Váchová v rozhovoru pro DVTV: „Je možné, že jsme v těch posledních pár slovech udělali chybu. To mě mrzí, že jsme napsali špatně konec té věty. Ráda se za to omluvím.“

Z dezinformátorů mám fakt strach

Video Janka Ledeckého bylo tehdy široce sdílené, stal se z něj jedene z nejcitovanějších lidí. „V té své žalobě argumentuju tím, že četnost citací na dezinformačních webech dělá asi pět procent z celkového počtu citací mého příspěvku, které byly v oficiálních sítích a médiích,“ říká nyní v rozhovoru Ledecký.

Zároveň ale sám sobě vyčítá, že se do debat o covidu vůbec pouštěl. „Na tom, co jsem tehdy natočil ve videu, bych neměnil ani slabiku. Navíc jsou tam závěry, pod které se dneska podepisuje i Světová zdravotnická organizace. Jiná věc ale je, jestli mi to pomohlo. Ne, nepomohlo. Bylo to úplně zbytečné, uškodil jsem si tím. Nicméně já se s nimi (Evropské hodnoty, pozn. red.) soudím kvůli tomu, že se chci zbavit toho označení dezinformátor, protože to má bohužel v dnešní době úplně jiné souvislosti – a jsou to lidi, ze kterých mám fakt strach.“

Kdy a jakým rozhodnutím soudní spor skončí, si zatím Janek Ledecký netroufá odhadovat.

Analytička Evropských hodnot Veronika Víchová už na jaře 2021 v DVTV řekla, že se žaloby neobávají: „Rádi se s tím popasujeme.“

Frajírek, co sáhnul na posvátnou krávu dramatu

V případě Janka Ledeckého je zajímavou okolností, že v 80. letech vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a je doktorem práv. Praxi ale nikdy nevykonával.

„Musím říct, že v kontextu toho, co zažívám a jaký žiju život, bych to považoval za prohru. Právníků, kteří se dobře živě svojí praxí, je tolik, že by se jimi dala přehradit Vltava, ale lidí, kteří si můžou v muzice dělat, co chtějí, a uživí je to, je strašně málo. A já si hrozně vážím toho, že patřím mezi ně,“ říká ve své otevřené zpovědi.

Mluví v ní například o tom, co zažíval v 90. letech, kdy odešel ze skupiny Žentour a odstartoval sólovou kariéru, která mu přinesla obrovský úspěch. („Neříkám, že se občas nechovám jako blb, ale snažím se to kontrolovat. Tenkrát to ale bylo daleko výraznější.“)

Má taky za to, že - ačkoliv je držitelem několika hudebních cen Anděl - po celou dobu de facto bojoval s nepřízní hudebních kritiků a velkou nedůvěru pocítil i od divadelníků v roce 1999, kdy představil svůj muzikál Hamlet.

„Tenkrát na tu hudbu byly opravdu hrozné kritiky. Strašně mě to mrzelo. Ale tady u nás je to tak zařízené. Postupem času jsem pochopil, že té divadelní obci vadilo, že přišel frajírek, co zpívá Na ptáky jsme krátký, a sáhnul jim na tu nejposvátnější krávu dramatického umění, kterou tedy Shakespearův Hamlet bezpochyby je. A ještě si ji přivlastnil a nějak vydojil. To se nedá odpustit. Došlo mi to, když vyšly první kritiky v Soulu a Tokiu, kde nejsou vůbec zatíženi mojí historií.“

Koncert se symfoniky, to je strop

Muzikál Hamlet vidělo dodnes, i díky uvedení v Americe a Asii, na 1,3 milionu lidí. Svůj zatím poslední muzikál, Zapomeňte na Shakespeare, Janek Ledecký uvedl v pražském Divadle Hybernia – a ve vlastní režii - loni na podzim.

Teď se chystá na 26. dubna na symfonický koncert s Hradeckou filharmonií. A jak říká: „Ze všech žánrů nebo koncertních disciplín, které děláme, dál už vlak nejede. Můžete písničku zahrát s kytarou, se dvěma kytarami, s kapelou, ale v momentě, kdy to je rozepsané - a dobře - pro ten symfoňák, tak už nemůžete hrát nic víc. To je strop.“

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Herecká legenda v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jak zvládá náročné divadelní role a zdolává zdravotní indispozice, jak se těší na filmový dokument o sobě a jaké má další plány.

Letos v létě přijde do kin dokument Janžurka, který točila se svou dcerou-režisérkou Theodorou Remundovou. Jaké scény dcera do filmu použila a jak to celé vypadá, zatím Ivan Janžurová neví – film ještě neviděla. Jistá si je jen tím, že „glorifikační záležitost to nebude“.

„Jak to dopadne, mě malinko leká, ale já už mám ten mozek trošku obestřený takovou zvláštní velkorysou lhostejností k mojí herecké perspektivě, že z toho ani nemám nějaký mindrák,“ říká s úsměvem Iva Janžurová, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Film, který má být o jejím životě a kariéře divadelní, televizní a filmové hvězdy, ji má představit v civilní formě. A někteří diváci, zvyklí na její role v crazy komediích, možná budou překvapeni.

„Myslím, že pro lidi musí být velmi obtížné se ve mně vyznat. Vždycky jsem pečlivě přemýšlela o charakteru postav a dařilo se mi je odlišovat. A to bylo asi pro lidi hodně matoucí. Hrála jsem veselé, žertující postavy a pak jsem někde seděla, byla jsem zamlklá, zamyšlená - a někdo do mě drbnul a říkal: „Co je vám?“Nebo se mého muže ptali: „To máte doma legraci, že jo, s paní Janžurovou?“ On říkal: „No, to já bych neřek‘,“ vypráví vtipnou historku oblíbená herečka.

Iva Janžurová už devět let exceluje ve Stavovském divadle v roli Alžběty II. v představení Audience u královny („To je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života.“), v divadle Kalich pak stejně dlouho hraje neméně náročnou roli slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové v inscenaci Božská Sára. Obě inscenace režírovala Alice Nellis, obě jsou vždy dlouho dopředu vyprodané. Iva Janžurová kromě nich hraje v dalších pěti divadelních představeních.

Ovlivňuje její náladu během dne skutečnost, jestli jde večer hrát bláznivou komedii, anebo vážný kus? „Musím říct, že ano,“ odpovídá herečka. „Ale nesouvisí to vždycky s tím večerním repertoárem. Někdy to souvisí taky s objemem mých starostí nebo se stavem mého zdraví. Někdy vím, že se na jistou komedii musím rozcvičovat. Někdy zase vím, že si ten text musím den předtím zopakovat, protože je hodně náročný. Je to různé, ale rozhodně to vliv na moji náladu má.“

„Rozum mi říká: Přestaň!“

Už před pěti lety řekla Iva Janžurová v jednom z rozhovorů: „Rozum mi říká: Přestaň! Ale něco ve mně mi pořád nedovolí divadlo opustit.“ Co jí říká rozum teď, v jejích 82 letech?

„Ten rozum je taková mrcha! Ale pořád se pere s tím silným partnerem, což je váš cit a vaše lásky. Takže to ten rozum nemá jednoduchý. Teď mám ještě takovou „krásnou“ okolnost, že mě strašně zlobí chrupavky u kolen a měla bych jít na umělé klouby. Ale to by znamenalo, že bych mohla skončit, protože operace, rehabilitace…, to by bylo skoro rok, čili sezóna. Tím pádem bych ze všech her takhle vypadla a měla bych to rozhodnutý,“ říká Iva Janžurová.

Zároveň ale počítá s tím, že kdyby to tak přece jen dopadlo, určitě by se nenudila: „Mám ještě tolik různých koníčků, nesplněných a nahromaděných, že si myslím, že bych činorodá mohla být dál, kdyby ta operace dobře proběhla.“

Příští rok má v Národním divadle takzvanou „volnou sezónu“, nic nového nezkouší, kromě Audience zde hraje ještě v Kytici a Nebezpečných známostech. „Nevím, jestli mi chlapci (režijní dvojice SKUTR, šéfové činohry ND, pozn. red.) něco nového nabídnou. A vůbec se nebudu zlobit, když přijdou s prázdnou. Spíš si o to nedokážu říct, že už bych nehrála.“

Jaký ze svých filmů si v televizi nenechá nikdy ujít? Proč ji „utekla“ cena pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes? Jaký byl život filmových a televizních hvězd v dobách minulých? A proč měla po nástupu do Národního divadla v roce 1987 problémy se smíchem publika?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

„Opusťme překonané kategorie věřící a nevěřící.“ Čerstvý nositel Řádu TGM Tomáš Halík přichází s několika revolučními návrhy, které zformuloval ve své nové knize Dopisy papeži. Promluvil o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Uvědomil jsem si, že pro značnou část společnosti reprezentuju přesně to, co oni nenávidí – nenávidí Pražáky, nenávidí kněze, nenávidí bývalé disidenty, nenávidí přátele Václava Havla, nenávidí intelektuály. Já jsem toto všechno v jednom. Nenajdete člověka, který by v sobě ztělesňoval všecko, co tihle lidi nenávidí,“ říká s naprostým klidem v hlase profesor Tomáš Halík, další z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V roce 2002 jej ke kandidatuře na hlavu státu vyzval Václav Havel, se stejným návrhem za ním přišlo i několik politických stran.

„Byla chvíle, kdy jsem o tom vážně uvažoval,“ říká s odstupem let Halík. „Byla tu jistá tendence, že v českém povědomí je prezident chápán spíš jako morálně-intelektuální autorita, to byl Masaryk, to byl Havel. Na to bych určitým způsobem mohl navázat možná víc než kdokoliv jiný. Ale pak se ukázalo, že tento typ prezidentů lidé chtějí jenom v určitých přelomových situacích. A dneska by se to tam nehodilo.“

Uvědomuje si, že stejně jako je nepřijatelný pro velkou část veřejnosti, naráží na odpor i u velké části české katolické církve. Navzdory svým nenaplněným ambicím ze začátku 90. let působit ve vedení teologické fakultě anebo být biskupem, je dnes spokojený se svou rolí veřejného teologa, jak ji nazývá. Člověka, který díky svým znalostem a vědomostem v mnoha oborech (sociologie, politologie, filozofie, teologie) na veřejnosti komentuje různé společenské jevy.

„Myslím si, že tahle role je velmi důležitá. Není to role nějakého pana faráře, který kafrá do politiky. Jestliže kněží nemají nějaké sociologické nebo politologické vzdělání, tak do toho skutečně nemají mluvit,“ říká překvapivě razantně Tomáš Halík.

Strčili mě do bedny, ať si každý plivne

Souhlasí s nedávno zveřejněným názorem spisovatele Pavla Kosatíka, že Halíkovy myšlenky spíš než v Česku rezonují v cizině, kde vycházejí jeho knihy ve velkém nákladu a kde získal řadu ocenění (včetně takzvané ‚nobelovky za náboženství‘ neboli Templetonovy ceny v roce 2014). „Zdá se, že jeho vzdělanost ho mnoha Čechům nepřiblížila, ale vzdálila,“ napsal Kosatík.

Halík v rozhovoru vzpomíná, jak v 90. letech, po pádu komunismu, kdy byl knězem takzvané podzemní církve a přitom působil v řadě civilních povolání, přišel za kardinálem Miloslavem Vlkem: „Řekl jsem mu: ‚Tak pro mě najdi místo, kde bych mohl být jakýmsi mostem mezi věřícími a nevěřícími a mezi tím intelektuálním světem.‘ A on říkal: ‚Já bych pro tebe i takové místo měl, ale faráři říkají, že seš takovej nějakej jinej.‘ No jsem. Já měl jiné zázemí, jiné vzdělání, jiný typ zkušeností. A to prostředí to v té chvíli nedovedlo strávit.“

Tomáš Halík působí už 33 let jako farář v kostele Nejsvětejšího Salvátora v Praze na Starém Městě, kde za ta léta přivedl ke křtu přes tři tisíce vesměs mladých lidí. Na vyšší pozice v rámci katolické církve nedosáhl.

„Býval jsem používán jako takové Pražské Jezulátko pro zahraničí. Když přišla nějaká zahraniční delegace, nějací biskupové, teologové ze Západu, tak mě i ti naši biskupové představili, aby bylo vidět, že i tyhle věci tady u nás jsou. Pak ti lidé odjeli, mě zase strčili zpátky do té bedny a každý si na mě mohl plivnout,“ říká přesto s úsměvem Tomáš Halík.

Víra a nevíra nejsou dva hokejové týmy

Je velkým stoupencem myšlenek papeže Františka, který se snažáí o reformu křesťanství, aby spojovalo lidi i za hranicemi církve.

„Přišel s geniální myšlenkou přebudovat církev na společnou cestu, a já jsem se rozhodl, že zbytek života budu věnovat rozvíjení téhle myšlenky, podívat se na to, jak křesťanství může do společnosti vyzařovat cosi spojujícího,“ vysvětluje Halík. „Musí vyjít z katolicismu, protestantismu a být jakousi univerzální nabídkou. To bylo na počátku, když svatý Pavel řekl: ‚My, křesťané.‘ Tam už není důležité, jestli je člověk Žid nebo pohan, muž nebo žena, člověk svobodný nebo otrok… Prostě máme novou identitu, jdeme přes všecky hranice. Tohle se v průběhu církevních dějin ztratilo. A papež František o to znovu usiluje.“

Před třemi lety Tomáš Halík vydal knihu Odpoledne křesťanství, která slaví úspěchy v mnoha jazykových mutacích v řadě zemí světa (před pár týdny byla vydána i v korejštině), teď po Velikonocích mu vyjde kniha Dopisy papeži.

„Jsou to dopisy fiktivnímu papeži, který se mně objevil ve snu. Kromě jiného tam mluvím o tom, že ty kategorie věřící, nevěřící jsou překonané. Říká se, že věřících ubývá. Není to pravda. Ubývá určitého typu věřících, kteří jsou plně identifikováni s církvemi, s jejich učením. Těch asi ubývat ještě bude. Ale na druhé straně ubývá i těch dogmatických ateistů,“ říká Tomáš Halík a mluví o rostoucím počtu lidí, kterým říká „něcisté“, lidé věřící v „něco nad námi“.

„Říkají: ‚My taky víme, že je nějaká transcendentála a vertikála života.‘ O tom s nimi musíme vést dialog. Tady skutečně není víra a nevíra jako dva hokejové týmy v dresech různé barvy. Ten spor se odehrává v srdci a mysli téměř každého člověka.“

Bůh je pro něj univerzální kontext všeho, co se děje: „Je třeba vzdát se představy Boha, který je nějaká nadpřirozená bytost, nějaký velký strýček za kulisami dějin. Bůh tvoří velký kontext našeho života. Všemu můžeme rozumět jenom v kontextu. Náš život, naše dějiny jsou fragment, my ten kontext vlastně nemáme k dispozici. My se k němu vztahujeme nadějí. My se k němu vztahujeme vírou.“

Jaká byla jeho cesta ke křesťanství? Jak ho ovlivnil Jan Palach? Jak se před rokem 1989 cítil coby terapeut mezi alkoholiky a narkomany? A co pro něj před dvaceti lety znamenala expedice na Antarktidu? I o tom mluví Tomáš Halík ve velkém profilovém rozhovoru. Vzpomíná i na svůj hovor s bývalým prezidentem Václavem Havlem krátce před jeho smrtí.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Uznávaný herec a dramatik mluví ve velmi otevřeném rozhovoru o náladách ve společnosti, svých kultovních filmech a plánech na „cestě do poslední etapy“.

Je možné dělat si legraci ze všeho, anebo má mít člověk hranici, kdy si řekne: Do tohohle nejdu?

„Každý máme v sobě nějakou hranici, jako tu elektrickou ohradu, co dáváme koním, aby nám neutekli. Každý to má asi jinde. Ale když se podaří překročit hranici, kterou si klademe, nebo možná nám ji klade okolí, tak to může být docela objevné a dobré,“ odpovídá Bolek Polívka.

S humorem sobě vlastním dodává: „Vím, že některé vtipy považuju za nechutný a některým nechutným vtipům se dokonce i zasměju.“ Bolek Polívka, jako další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že snaha o nastavování korektních hranic se mu nelíbí: „To je prostě smrt humoru a konec šaškování. … Je hrůza, kolika lidem se to omezování líbí.“

V rozhovoru mluví o šaškovství i svých vážných filmových rolích, o důvodu, proč Václav Klaus nepochopil film Dědictví, o své podpoře vlády Petra Fialy i přání „na cestu do své poslední etapy“: „Aby se člověk držel fyzicky. Aby mu neunikaly sliny a aby ta arogance a prskavost starců vydržela co nejdéle schovaná.“

Celý rozhovor s Bolkem Polívkou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Světově uznávaná architektka se vrací k situaci z roku 2007, kdy jí vedená mezinárodní porota vybrala návrh nové Národní knihovny. „Klausovi se ta budova nelíbila,“ říká jako hlavní důvod, proč z projektu sešlo.

Kdyby tehdejší prezident Václav Klaus aktivně nevstoupil do diskuze o tom, jestli má v Praze na Letné vyrůst moderní stavba zvaná Blob či Chobotnice, podle návrhu architekta Jana Kaplického, budova už by dávno stála a jezdil by ji dnes obdivovat celý svět, je přesvědčena Eva Jiřičná.

„Víte, když je něco, co se tak odchyluje od toho, na co jsou lidi zvyklí, tak to rozvíří ten normálně klidný rybník. Toto byla naprosto neobyčejná stavba – svým tvarem, svým pojetím, materiály, které byly použity, a celým konceptem toho, jak by měla vypadat Národní knihovna. Tak tam bylo ‚oko‘, které se tenkrát ‚dívalo‘ na Hrad,“ říká architekta Eva Jiřičná, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Tehdejší pražský primátor Pavel Bém (ODS) byl podle ní nejdřív vítězným projektem nadšený. „V okamžiku, kdy Klaus řekl, že se přiváže na židli, aby mohl zabránit tomu, aby se za budova postavila, tak Bém otočil o 180 stupňů. A všecko se obrátilo,“ vzpomíná Jiřičná.

Jan Kaplický zemřel v roce 2009 a to je podle ní důvod, proč se ani do budoucna už nedá s projektem počítat: „Bez architekta, to je strašně těžké dodělat, i když se doba změnila.“

‚Chobotnice‘ podle ní mohla být jednou z mála unikátních staveb v Česku. „Jezdili by se sem na ni dívat cizinci z celého světa, čeští občané by měli příležitost studovat a pohybovat se v prostoru velice neobyčejné a unikátní architektury, kterou by si tahle země zasloužila,“ říká s lítostí architektka.

Eva Jiřičná, která 3. března oslaví 85. narozeniny, se teď se svým pražským studiem AI Design podílí na bytovém komplexu Centrum Nový Žižkov, který má vyrůst na místě bývalé Ústřední telekomunikační budovy. Projekt původně počítal se třemi „rozvlněnými věžemi“ a dosahoval výšky přes sto metrů. Narazil ale na nesouhlas úřadů a bylo nutné jej změnit: „Na tom projektu dál pracujeme, nebylo ale možné získat povolení na ten původní plán, tak teď pracujeme jenom na jedné stavbě,“ říká v rozhovoru Eva Jiřičná.

Jako architektka působí už od šedesátých let. Od roku 1968 žije a pracuje v Londýně, do Prahy se dostala až po pádu komunismu na jaře 1990. V rozhovoru vzpomíná na to, v jakém šoku tehdy byla z budovy Nové scény Národního divadla („Tahle budova vůbec nepracuje se světlem. Je to jenom obrovský objem. Je to pro mě velice pesimistická budova.“) a jak v polovině 90. let začala spolupracovat s prezidentskou kanceláří Václava Havla na projektu nové Oranžérie, což byl po návratu její první větší projekt v původní vlasti.

Nechtěla jsem poskakovat kolem Steva Jobse

Tou dobou už za sebou měla i odmítnutí nabídky, kterou jí udělal zakladatel počítačové firmy Apple Steve Jobs, aby mu jako renomovaná architektka, proslulá svou prací se sklem a kovem, pomohla vytvořit síť tří set obchodů po celém světě. „Byla to strašně zajímavá zkušenost. Ale já nechtěla trávit život tím, že nebudu dělat nic jiného nežli poskakovat kolem Steva Jobse,“ říká dnes s nadsázkou Eva Jiřičná, proč se po pár měsících s Jobsem pro rozdílné představy rozešli.

V roce 1993 se stala první Češkou, která od britské královny Alžběty II. obdržela za své zásluhy v oblasti moderního designu Řád britského impéria. I na to zavzpomínala v rozhovoru: „Než vejdete do sálu, tak vás naučí, jak se máte uklonit. Tak to jsem udělala po svém, protože jsem si říkala: ‚Nejsem Angličanka, tak nemusím dělat pukrle.‘ Tak jsme si s královnou podaly ruce a pak jsem musela pozpátku odejít. Ještě mi připnula takovou velkou mašli, kterou mám v krabičce.“

Proč ráda pracuje se sklem a kovem a nerada se dřevem? Proč si její otec, architekt Josef Jiřičný spolupracující ve Zlíně s Janem Antonínem Baťou, myslel, že studium architektury se pro ženu nehodí? Jaká byla její spolupráce s Václavem Havlem? A na jaké své projekty je nejvíc pyšná?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Uznávaná dokumentaristka před čtvrtstoletím kopla do vosího hnízda: natočila film a vydala sérii knih O čem sní ženy. Jak říká, snažila „bořit předsudky o přirozenosti ženského otroctví v hlavách mužů i žen“.

„Od dětství jsem nesnesla nespravedlnost. Tak strašně se mě dotýkalo, když jsem viděla, že kluci jsou na tom líp než my holky,“ začíná Olga Sommerová své vyprávění dávnou vzpomínkou na nerovné příležitosti. „Film jsem natočila devět let po revoluci – s demokracií, se svobodou, s možností vzájemně šířit svobodné názory se nic nedělo. Tohle bylo úplně zapomenuté téma.“

O čem ženy snily tenkrát a o čem Olga Sommerová sní teď, bylo jedním z témat rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zprávy Galerie osobností.

„Věřila jsem, že s novou generací našich dcer se to změní. A je pravda, že se to změnilo. Ale pořád ještě opravdová rovnost neexistuje,“ říká Sommerová.

V rozhovoru mluví také o své krátké zkušenosti z Poslanecké sněmovny, škodlivosti přímé volby prezidenta a samozřejmě také o své dokumentární tvorbě. Za 45 let, kdy se filmům věnuje, natočila 131 snímků, často oceňovaných doma i v zahraničí.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu je také influencerem, který kritickými názory na Miloše Zemana nebo odmítáním účasti ruských sportovců na mezinárodních závodech řadu lidí provokuje k ostrým slovním výpadům.

„Své názory říkám i s vědomím, že mě za to budou někteří lidé nenávidět. Vzhledem k tomu, jak je společnost rozdělená, tak je to bohužel s vědomím, že mě to občas bude psychicky bolet. Doufám, že nikdy ne fyzicky, i když i to tam občas padne. Ale s tím se dokážu nějak popasovat,“ říká Vavřinec Hradilek, další z hostů v Galerii osobností.

Úspěšný sportovec, který se letos rozhodl ukončit svou kariéru v kajaku, se v minulosti jednoznačně postavil proti politice a stylu bývalého prezidenta Zemana (odmítl například přijít s ostatními olympioniky na Pražský hrad) nebo se netajil odmítáním účasti ruských sportovců coby zástupců státu, který napadl Ukrajinu, na mezinárodních závodech.

„Armádní sportovci si musí dávat pozor, co dělají, jak se chovají. Zábrany ve vyjadřování tam určitě fungují, ať už jsou podvědomé, nebo je to tak, že se někdo vyloženě bojí, aby nepřišel o peníze. Sponzoři mají taky své hodnoty, ať už jsou lepší nebo horší. Já jsem se v tom snažil být vždy svobodnější a pokud chci něco říct a stojím si za tím, tak proč to neříct?“ zamýšlí se Hradilek.

Dodává přitom, že si tak sám v minulosti mohl u sponzorů uškodit: „Vím, že když se pak rozhoduje o nějakých sponzorech… Tak si myslím, že tam mohlo hrát roli, že jsem moc mluvil.“

V rozhovoru mluví o svých dalších plánech po letošním ukončení profesionální závodní kariéry, vzpomíná na loňskou účast ve StarDance, mluví o hereckých zkušenostech ve filmu i seriálech a vysvětluje, jak od dětství překonával strach z vody.

Celý rozhovor s Vavřincem Hradilkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

„Jsem hrdá na to, že jsem si svou kariéru udělala tím, že umím zpívat, a ne známostmi a saháním na kolínko. Na to jsem opravdu pyšná,“ říká světově uznávaná mezzosopranistka Dagmar Pecková, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V rozhovoru zavzpomínala mimo jiné na to, jak se v první polovině 80. let, když byla coby sólistka operety Hudebního divadla Karlín na zájezdu v Moskvě, ubránila nevhodným dotekům tamějšího dirigenta – vlepila mu facku. „To byla strašná situace. Mohla jsem vlastně úplně skončit. Ale já se v tu chvíli nedokázala udržet. Bylo mi dvaadvacet. Mohlo to skončit velmi zle.“

Stejnou situaci zažila o několik let později už coby sólistka opery v Drážďanech, v tehdejší Německé demokratické situaci (DDR). Následoval odchod ze souboru a přestup do Berlínské opery a pak dál na světová jeviště. „Takže dvě facky. Jeden byl sovětský soudruh, druhý byl dederonský soudruh.“

V rozhovoru otevřeně mluví o náročném rozhodnutí přestat zpívat, o ostrých názorech, které zveřejňuje na Facebooku, či o ambici odkázat dalším generacím zavedený operní festival. Celý rozhovor s Dagmar Peckovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. 

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Předseda Ústavního soudu ve velmi otevřené zpovědi popisuje, jak jej ovlivnilo 40 let v taláru, co je pro něj noční můra, proč ve společnosti stoupá agresivita a co považuje za zásadní chybu po listopadu 1989.

„Byly to politické proklamace, ale nic se s tím pořádně nedělalo,“ říká Josef Baxa, předseda Ústavního soudu, proč se společnost nedokázala po pádu komunismu vypořádat s justičními zločiny napáchanými na nevinných lidech před rokem 1989.

„Ti původci zločinů tehdy na začátku devadesátých let nebyli šouraví stařečci, to byli lidé ve věku, jako jsem dneska já. Myslím si, že to je jedna z věcí, která ve společnosti přetrvává: ti lidé (jejich oběti, pozn. red.) sice byli rehabilitováni, ale kde je odpovědnost těch původců? Ať to byli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to byli prokurátoři, nebo to byli soudci?“

Josef Baxa se v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, vrací i ke své předlistopadové kariéře soudce a velmi kriticky hodnotí, jak mohlo jeho rozhodování - ve 25 letech, kdy se soudcem stal - asi vypadat: „Když si na to vzpomenu… Ten čerstvě upečený soudce si myslí, že všechno umí, protože před tím krátce udělal odbornou zkoušku, a teď prostě sype ty judikáty…“

Teprve s přibývajícím věkem a zkušenostmi získává soudce podle Josefa Baxy ten správný přístup: „Najednou zjistíte, že opravdu není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Začnete pochybovat. A to je dobrá výbava.“

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Bioložka Kateřina Rohlenová je ve svých 38 letech jednou z velkých nadějí české vědy. Společně s týmem s Biotechnologického ústavu Akademie věd, který vede, pracuje na nové metodě léčby nádorových onemocnění.

Ráda a úspěšně bourá zažité stereotypy. Například ten, že pod slovem úspěšný vědec si představujeme především šedesátníka v saku a bílém plášti. Nebo ten, že žena-matka má být s dítětem do jeho tří let doma.

Bioložka se zkušeností ze světových špičkových pracovišť, držitelka prestižní Ceny Neuron na podporu vědců, byla dalším hostem v Galerii osobností. „Doufám, že za dvacet let za námi bude spousta vyřešených věcí, spousta nových otevřených věcí, o nichž teď možná ještě ani netušíme… A taky doufám, že bude spousta lidí, kteří se mnou pracovali a posunuli se dál, a budou mít vlastní laboratoře a budou praktikovat úžasnou vědu.“

Slova jako úžasný, fascinující či nadějný patří do jejího běžného slovníku. Ať už mluví o práci, svých kolezích či vlastní rodině.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

EXKLUZIVNĚ. „Neříkám, že výměna ministrů nakonec nemůže pomoci. Ale myslím, že by vláda měla začít tím, že zlepší komunikaci,“ říká prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Před rokem stál na prahu přímé prezidentské volby coby armádní generál ve výslužbě, nyní skládá účty po prvních devíti měsících ve funkci hlavy státu. „Jsem už poučeným optimistou: vím, že věci nejdou tak rychle, jak by si člověk představoval. Vím, že nejenom instituce, jakou byla armáda, ale o to víc česká společnost nebo jakákoliv společnost je jako letadlová loď. Prostě když se rozmyslíte, že otočíte kormidlem, tak než se to otočení projeví, tak to chvilku trvá,“ říká Petr Pavel v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Řeč přišla jak na aktuální problémy v Česku a ve světě a na prezidentovy vize, tak i na jeho kariéru vojáka v minulém režimu a později v NATO – a také na očekávání dalšího vývoje.

Petr Pavel při svém březnovém nástupu do funkce oznámil, že chce v lidech probouzet to lepší a přispívat spíš ke spojování společnosti. Jakou vizitku mu ale dal nedávný průzkum agentury STEM, že v letošním roce se propadla důvěra mezi lidmi na historické minimum (ze 46 procent před dvěma lety odpovědělo nyní jen 26 procent, že se dá věřit ostatním lidem)?

„Vnímám to jako svoji spoluodpovědnost, protože jsem součástí politického systému, mám možnost se k řadě věcí vyjadřovat. A přestože se snažím atmosféru spíše uklidňovat, poukazovat nejenom na kontext, ale taky na možnosti a schopnosti, které máme, abychom se z těch problémů dostali, tak vidím, že atmosféra se zatím spíše zhoršuje,“ odpovídá Petr Pavel v rozhovoru.

„Jsem připraven dělat všechno, co je v mých silách, abych dál přispíval k tomu, že budou lidé schopni odlišit to, co je opravdu špatně, od toho, co se nám jenom předestírá. A že také budou cítit odhodlání s tím něco dělat. Že nejde jenom čekat, až se situace změní, nebo až ji někdo změní, ale že skutečně máme každý možnost tomu aspoň svým dílem přispět.“

Vláda potřebuje Daniela Stacha

Vláda Petra Fialy (ODS), která trpí velkou nedůvěrou veřejnosti, podle prezidenta doplácí na to, že lidé tolik nezkoumají, co jsou příčiny současných ekonomických potíží, tedy covidová pandemie a nyní Ruskem rozpoutaná válka v Evropě.

„Kombinace těchto vlivů vede k tomu, že vláda musí přijímat opatření, která jsou v principu nepopulární. A samozřejmě většina lidí si současné problémy spojuje se současnou vládou. Málokdo se na to dokáže dívat tak, že by si vystopoval, kde jsou kořeny problému, který na nás dnes dopadá: ‚Prostě máme problémy dnes, dneska je u moci Fialova vláda, za všechno může logicky Fialova vláda.‘“

Situaci ve společnosti podle něj vyostřují opoziční politici, kteří dnešní situaci vykreslují ještě v horších barvách, a to se potkává s tím, že vládní politici nedokážou efektivně komunikovat s veřejností.

„Vláda by měla hledat pomoc u odborníků. Odborníků na komunikaci máme dnes celou řadu a nakonec i politický marketing je jenom marketing. Takže bude-li chtít vláda předestřít veřejnosti nějakou složitou myšlenku, no, tak je to stejné jako snažit se prodat nějaký složitý produkt. A v tomto případě si myslím, že by měla volit cestu, kterou já občas připomínám: vzorem Daniela Stacha, který se v České televizi snaží popularizovat vědu způsobem, který je mimořádně přijatelný pro řadu laiků.“

Teprve když lepší komunikace nezabere a odhalí omezené kapacity konkrétních členů vlády, pak by bylo podle Petra Pavla dobré přistoupit k personálním změnám: „Začít bychom měli tím, že se pokusíme najít cestu, jak ta opatření vysvětlit, a teprve v okamžiku, kdy se ukáže, že to není neschopností komunikovat, ale opravdu neschopností připravit řešení, které vede k cíli, tak pak má smysl teprve uvažovat o výměně ministrů.“

Prověrka pro Petra Koláře?

V rozhovoru se prezident vyjadřuje i k personálním změnám, které během prvního půlroku na Hradě musel udělat ve své kanceláři, a k tomu, proč jeho poradce alias „přítel po boku“, bývalý diplomat a dnešní konzultant zbrojařského holdingu Colt CZ Group Petr Kolář, neprojde bezpečnostní prověrkou, ač se na ni chystal.

„Petr Kolář chtěl být naprosto transparentní, a proto tím oznámením, že si požádá o prověrku, chtěl říct, že je i dnes dostatečně důvěryhodným, aby prověrku získal. A samozřejmě, pokud je v pozici poradce, byť velice volného poradce, tak tu prověrku spojil s Hradem. Když jsme ale udělali důkladnou analýzu toho, do jaké míry Hrad jako instituce státu může, nebo nemůže vyžádat pro někoho bezpečnostní prověrku, tak jsme dospěli k závěru, že při tak volném pracovním vztahu, jako má Petr Kolář, nemůžeme za něho požádat o prověrku, aniž bychom porušili pravidla,“ uvádí prezident.

Na jeho vztahu s poradcem Kolářem se prý nic nemění. To, že i pro Koláře samotného bylo oznámení, že o jeho prověrku Hrad žádat nebude, překvapující, Petr Pavel komentuje slovy: „Je vidět, že všude je prostor pro zlepšování komunikace.“

Naivita, s níž jsem vnímal svět

Někteří oponenti Petru Pavlovi vyčítají, že byl příslušníkem komunistické armády. On sám svůj tehdejší postoj k minulému režimu popsal před čtyřmi lety v knize V první linii slovy: „Patřil jsem k těm nadšencům pro všechno, co bylo prezentováno jako správné.“ Nyní v rozhovoru o této fázi svého života mluví velmi otevřeně jako o jedné z největších životních lekcí.

„Samozřejmě že mě může zpětně, aniž bych měl jakoukoliv možnost to vrátit, mrzet naivita, se kterou jsem tehdy některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí. Kdybych se narodil do rodiny disidenta, asi bych měl úplně jinou životní dráhu,“ říká prezident Pavel. „Mohu litovat naivity, že jsem neviděl věci kolem, ale zároveň si říkám, že jsem se v té době těžko mohl chovat jinak, když jsem neměl jiné vzory, neměl jsem to s čím srovnávat. Dneska je situace úplně jiná.“

Díky tomu, že už v 80. letech studoval cizí jazyky a od roku 1988 měl státnice z angličtiny, dokázal po pádu komunistického režimu v roce 1989 rychle využít příležitost a jet jako mladý voják na zkušenou do struktur NATO, konkrétně na kurz do Spojených států amerických.

„Pro mě to byla ohromná zkušenost, takhle napřímo vidět, jak funguje západní svět. Uvědomil jsem si i podle toho, jak se tam k nám tehdy chovali, v jak obrovském množství bludů jsme žili nejenom do 89., ale dokonce i krátkou dobu potom. Jak zkreslený pohled jsme měli na to, jak nás vnímají a jak s námi budou zacházet.“

Kdy a proč se rozhodl kandidovat na prezidenta a jakou roli v tom sehrál bývalý premiér Andrej Babiš? Co nás i svět podle Petra Pavla čeká v příštím roce? Z čeho čerpat optimismus? Jak se mu podařilo předělat se z introverta na extroverta? A pořád mu manželka říká, že „na všechny lidi kolem je milej, a když přijde domů, je protivnej“?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Vypravěč československých a moderních českých dějin Pavel Kosatík, autor mnoha úspěšných knih a televizních cyklů, se pustil do srovnání současné a minulé hlavy státu a vysvětluje, v čem spočívá síla Petra Pavla.

„Já jsem ho v druhém kole volil a patřím k lidem, kteří si myslí, že tím polistopadovým odčinil to předlistopadové. Nerad naslouchám těm ‚hejtrům‘, které k mému překvapení pořád baví znovu vytahovat to, co dělal Petr Pavel před rokem 1989,“ říká Pavel Kosatík v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Mnoho Pavlových oponentů jsou úctyhodní lidé, kterých si jinak vážím. Ale podle toho, s čím se nejčastěji setkávám, se mi zdá, že ti oponenti jsou spíš lidi, kteří toho sami proti totalitě možná nevykonali až tak moc a někdy to verbálně dohánějí zpětně. A současný prezident jim k tomu hraje roli jakéhosi fackovacího panáka.“

Petru Pavlovi část veřejnosti vyčítá jeho předlistopadové angažmá v komunistické armádě, Kosatík naproti tomu oceňuje jeho zásluhy po listopadu 1989, tedy působení na vojenských misích ve válečných oblastech nebo působení na vysokém postu Severoatlantické aliance.

A říká, co od hlavy státu očekává: „Na toho člověka by měl být takový pohled, aby rodiče měli chuť ho ukazovat dětem. A že, symbolicky řečeno, ten stát má smysl, když v jeho čele stojí takový chlapík, který má kuráž, nebojí se a dobře nás mezinárodně reprezentuje.“

Pavlova předchůdce Miloše Zemana naopak Kosatík považuje za „nihilistu“, kterému by ani nechtěl věnovat žádnou svou knihu. „Myslím si, že je lepší znázornit někoho, kdo ten život, byť to měl těžké, nějak dobře odvedl, než o někom, kdo ty věci ‚voral‘, napsat, že je ‚zvoral‘. Jasně, že by mě zajímalo, jak on to s těmi Rusy a Číňany přesně měl a kdy co začalo a co přesně byla příčina těch následků, které známé, ale to určitě zvládnou jiní.“

Pavel Kosatík, držitel několika prestižních ocenění včetně Ceny Ferdinanda Peroutky nebo Ceny Toma Stopparda, zůstal i během rozhovoru věrný svému nemilosrdnému pohledu na to, jak se někteří lidé dokáží zpětně považovat div ne za hrdiny a přitom se v těžkých časech „schoulí do svých chaloupek, aby přečkali déšt a bouřku“.

Zmínil to zejména v souvislosti se šířícími se názory některých lidí z poslední doby, že se cítí unaveni válkou na Ukrajině. „Oni se tím cítí unavení jenom v té podobě zpravodajství. To mně přijde… nevím, jestli úplně vkusné. Pořád si myslím, že solidarita s Ukrajinou je povinností, od které nejde uhnout pod žádnou záminkou. Tím spíš, že my jsme malý stát a na solidaritě ostatních budeme vždycky závislí. A kdo si to z minulosti nepamatuje, tak je prostě trouba. Proto bychom měli myslet na každého, kdo momentálně, když my jsme na tom třeba o trošičku líp, tu pomoc potřebuje.“

Pavel Kosatík se u velké části veřejnosti proslavil svým cyklem České století, které společně s režisérem Robertem Sedláčkem uvedli v České televizi přesně před deseti lety. V devíti příbězích přiblížili zlomové okamžiky z historie československého státu. Teď, po třiceti letech samostatné České republiky, napadly Pavla Kosatíka další možné „letopočty“, o kterých by rád napsal. Jeden se týká plíživého, ale čím dál viditelnější ruského vlivu, a další by byl o Andreji Babišovi a jeho „uchvácení státu přes ministerstvo financí až do úřadu předsedy vlády“.

„Kdyby k tomu svolil nějaký odvážný ředitel televize, tak bych navrhoval, abychom se tímhle zabývali,“ říká dnes autor Českého století.

Proč říká, že mu kniha „Jiný T.G.M.“ dala nejvíc zabrat a je rád, že její psaní vůbec přežil? Proč se teď věnuje právě Bedřichu Smetanovi a co chce knihou o něm dokázat? Jak se slovenskému publiku líbí jeho knihy o Slovácích? A proč považuje způsob výuky dějepisu ve školách za katastrofu?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jan Hrušínský, pokračovatel slavného hereckého rodu, vede už dvacátým rokem pražské Divadlo Na Jezerce. Bez grantů a státní podpory se těší zájmu diváků i odborné kritiky. A občas udělá zkušenost i s některým z politiků.

„Jedna z nejdůležitějších věcí u divadla je nenechat se otrávit. Učím se to celý život. Vždycky mě to někam srazí, když vidím nějaký podvod nebo nekalost z míst, kde to nečekáte,“ říká Jan Hrušínský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Jelikož provozuje soukromé divadlo, které je v nájmu v budově v majetku Prahy 4, komunikaci s lidmi zvolenými do obecního zastupitelstva se nevyhne. Zároveň se potkává i s politiky, kteří bývají mezi hosty jeho představení.

„Jedna z věcí, které jsem zdědil po tátovi (Rudolfu Hrušínském, pozn. red.), je jistá přímost v tom, co si myslím. Což není úplně dobrá vlastnost. Takže někdy to říkám, jak to cítím, a nepřináší mi to úplně ten kýžený výsledek, ke kterému bych došel, kdybych se choval diplomatičtěji. K nám do divadla chodí celá řada politiků a musím říct, že jsem mezi nimi poznal řadu velmi slušných lidí, většinou z řad senátorů, ale i mnoho politiků z jiných míst. Ale poznal jsem taky mnoho lumpů a zlodějů a lidí, se kterými bych si nepodal ruku.“

V rozhovoru Jan Hrušínský zmiňuje případ, který mu sebral šest let života a kdy mu hrozilo, že divadlo postihnou velké finanční nesnáze.

„Bylo to někdy kolem roku 2010, kdy mně byla akciovými společnostmi městské části ukončena bez mého vědomí smlouva na dodávky plynu. Přestože ve smlouvě s městskou částí jsem měl napsáno, že mám povinnost si zajistit dodavatele energií sám. A začaly se mi vracet zálohy. Měl jsem tehdy dodávky od Pražské plynárenské. Platili jsme asi 350 tisíc ročně za plyn, což byla cena odpovídající ceně na trhu. A v té době mi přišel návrh dodatku ke smlouvě, že nám plyn bude dodávat jiná akciová společnost a že zálohy budou 270 tisíc měsíčně, což je zdražení o tisíc procent.“

Jan Hrušínský na to odmítl přistoupit a platit. Najal si právníka a šest let vedl bitvu s vedením městské části. Ačkoliv přesně ví, kdo z radních tuto situaci vytvořil, jeho jméno dnes zmiňovat nechce. Je rád, jak spor nakonec skončil: „Městská část to vyřešila tak, že mi platbu odpustili. Dokonce jsem se stal v té době čestným občanem Prahy 4,“ dodává Hrušínský už s hořkým úsměvem.

Divadlo Na Jezerce se některými tituly na repertoáru hlásí – slovy svého ředitele – k apelativnímu divadlu, jak jej definoval v 60. letech režisér a dramaturg Divadla Na Zábradlí Jan Grossmann. U Jana Hrušínského hráli například hru o bratrech Mašínových nebo představení Ze života Čapka, dramatizaci úspěšného německého románu Už je tady zas! o fiktivním probuzení Adolfa Hitlera v současné, populismem nasáklé společnosti anebo taky původní hru Matěje Balcara Občan první jakosti. Ta si utahuje ze zažitých předsudků, rasismu a xenofobie a taky ze schopnosti hlupáků vybrat ve volbách toho nejlepšího.

„Někdy kolem roku 2012 jsem začal mít dojem, že se jako společnost trochu vracíme před listopad 1989. S nástupem tehdy zvoleného prezidenta (Miloše Zemana, pozn. red.) se mnoho věcí začalo obracet a zpochybňovat,“ říká Jan Hrušínský. „Mám takový dojem, že jsme se v těch posledních osmdesáti letech nenaučili svobodně žít, zacházet se svobodou. Naučili jsme se přežívat, to umíme velmi dobře.“

Že by si svými politickými názory rozhněval publikum, se nebojí. Sál v divadle bývá zpravidla vyprodaný – za dvacet let existence divadlo navštívilo na 1,5 milionu diváků. Své politické názory Jan Hrušínský neskrývá, naopak je často zveřejňuje na sociálních sítích, pravidelně přispívá svými komentáři do časopisu Neovlivní.

„Často myslím na to, jak by můj oblíbený autor Chesterton (anglický spisovatel přelomu 19. a 20. století, pozn. red.) tu situaci pojmenoval. Představuju si, že by řekl, že v České republice je taková nouze o nevzdělané hlupáky, že jak se nějaký objeví, hned se za ním táhne celá ulice a všichni ho chtějí za svého vůdce. Možná že se do té Strakovky skutečně vrátí člověk, který není schopen odpovědět na otázku, kdo namaloval Hynaisovu oponu v Národním divadle, a řekne: ‚To fakt nevím.‘ A jestli spoluobčané takového člověka chtějí, aby je vedl, tak nevím, jestli to vypovídá víc o něm, nebo o nás.“

Proč přestal žádat pro své divadlo o městské a státní granty? Kdy přišel o své herecké ambice? Jak se pracuje v rodinném divadle, kde působí manželka, dcera i zeť? A jak ho poznamenalo dětství a mládí v rodině slavného, ale komunistickým režimem šikanovaného herce Rudolfa Hrušínského?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Nejpopulárnější česká zpěvačka, držitelka více než dvaceti Českých slavíků, se rozhodla pro několik zásadních změn ve svém životě a kariéře. Promluvila o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělujou. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebujou,“ říká Lucie Bílá v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Lucie Bílá se na vrcholu popularity drží už tři dekády. Svého prvního Slavíka v kategorii zpěvačka získala v roce 1996, od té doby jich přibylo dalších dvacet. Jestli zvítězí i v roce letošním, se dozví při zítřejším vyhlašování výsledků.

„Na úspěch asi není žádný klíč. Možná – být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidi mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - kdyžtak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor,“ vysvětluje svou dlouhodobou přízeň u posluchačů.

Na začátku devadesátých let, v období spolupráce s autorskou dvojicí Ondřejem Soukupem a Gabrielou Osvaldovou, ji mnozí kritici považovali za průkopnici moderní populární hudby. Při zpěvu neváhala i křičet, v textech písní se nevyhýbala ani sexu či drogám. Ty doby jsou dávno pryč.

„Myslím, že kdybych byla pořád takový provokatér, jako jsem byla před třiceti lety, tak teď už bych byla trapná. Omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila,“ říká ve velmi otevřeném rozhovoru.

Z Lucie Bílé se už před časem stala popová diva, hvězda velkých muzikálů, megastar vyprodávající velké haly v Česku i na Slovensku. Do toho se dlouhá léta netajila svými politickými názory. Nezapomenutelná je například její podpora Václavu Klausovi coby lídrovi ODS před volbami v roce 1998, před jedenácti lety zase otevřeným dopisem vyzývala poslance ke schválení církevních restitucí.

I takové akce jsou pro ni už minulost. „V té době to bylo správně. Co jsem tehdy udělala pro pana prezidenta Václava Klause, nebylo politické gesto, ale bylo to lidské gesto. Cítila jsem, že se dějou nespravedlnosti, které mi strašně vadily. Teď si můj čas, moji energii ani moje jméno nikdo nezaslouží a asi bych to už neudělala. Nebudu se do toho pouštět. I kdyby mě mučili, už vám neřeknu, koho budu volit, protože to opravdu rozděluje. A já chci dělat lidem radost. To neznamená, že bych se bála, ale už vidím věci jinak. Můj úkol je teď jiný.“

Jak říká, „doba je nemocná, napnutá, všichni jsou v takové zvláštní křeči. A citliví lidi to musí strašně těžce nést.“ Své politické názory si nechává už pro sebe.

Další změnou je, že opouští velké koncertní haly. Letos, po patnácti letech, odešla i z Hudebního divadla v Karlíně, kde měla hlavní role ve velkých muzikálech (Carmen, Sestra v akci, Addamsova rodina), a plně se soustředí na hraní a produkování her ve svém Divadle Lucie Bílé v Praze poblíž Karlova mostu.

„Velké koncerty, to je pro mě krok zpátky. Mám ráda takové, kdy je opravdu lidem v sále vidět do očí a můžu je obejmout svou energií, která je ve velkých halách nepřenositelná. Takže malá městečka, malé vesnice a lidi, kteří by do Prahy nikdy nedojeli, to je pro mě.“

V létě vyrazila poprvé na turné s kapelou Čechomor. I při této zmínce se v rozhovoru vrací ke svým skličujícím pocitům z toho, co se ve světě děje: „Já jsem si chtěla zazpívat lidové písničky, které jsem zpívala s maminkou. A co víc udělat v téhle době, než upozornit na tu naši nádhernou zem, na náš nádherný jazyk, na vztah k té hroudě, kde jsme se narodili. To je podle mě jediná možnost, jak to přežít.“

Momentálně rozjíždí své tradiční turné Bílé Vánoce Lucie Bílé. Letos ji na cestách po Česku a Slovensku čeká 27 zastávek a celkem 32 koncertů, vesměs v menších sálech. Výjimkou jsou dva speciální koncerty ve Státní opeře 9. prosince. „A těším se na nový rok, kdy mám v plánu pár věcí trošku překopat a změnit a možná zklidnit. Možná mám pár takových překvapení,“ naznačuje, že další změny budou následovat.

Co netoleruje svým spolupracovníkům? Dokáže dnes, stejně jako před lety, hodit telefonem o zeď a „prokousnout displej“? Kdo ji v její kariéře nejvíc ovlivnil? A proč se rozhodla investovat do realit?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Mluvit o smrti a o tom, co nás možná čeká po životě, dokáže jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana i ve svých 87 letech s humorem. Píše o tom i povídky a básně. A do toho je pořád i aktivním hercem.

„Nejnovější vývoj této civilizace jako by smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl. O smrti se má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ říká s úsměvem na tváři Miloň Čepelka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Za své zásluhy v oblasti kultury získal letos 28. října medaili od prezidenta Petra Pavla. „Jsem rád, že byli všichni kluci okolo mě taky rádi,“ reagoval na ocenění Čepelka. Mezi jeho nejbližší se už skoro 70 let počítá i Zdeněk Svěrák, s nímž se v roce 1954 potkal na vysokoškolských studiích. Později spolu působili v armádní redakci Československého rozhlasu, kde poprvé vznikl nápad rozvíjet příběhy mystifikační postavy Járy Cimrmana, a společně také v roce 1967 stáli u zrodu divadla.

Nyní v rozhovoru Miloň Čepelka mluví mimo jiné o zlomových okamžicích z roku 1968, své životní chybě (vstup do KSČ), zákazu veřejného působení v dobách normalizace i fenomenálním úspěchu divadla, které má dodnes beznadějně vyprodáno. Zároveň také předpovídá, že po odchodu jeho a Zdeňka Svěráka divadlo skončí.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Bývalá ombudsmanka, právnička a signatářka Charty 77 Anna Šabatová se během krátkého působení v konzultačním sboru prezidenta republiky Petra Pavla pro výběr ústavních soudců musela zabývat i kandidáty se „stíny komunistické minulosti“.

„To je téma, které nemám nějak zvlášť v oblibě. Každý se nějak vyrovnává sám. A společnost taky přijímá nějaká opatření,“ říká Anna Šabatová na otázku, jak se česká společnost vypořádala s minulostí před rokem 1989 a proč se tak intenzivně řeší ještě 34 let poté.

Otázky padly během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Anna Šabatová, oceňovaná bojovnice za lidská práva, se letos na jaře podílela na návrhu, aby prezident republiky ústavním soudcem jmenoval soudce Vrchního soudu Roberta Fremra. Teprve po jeho schválení v Senátu se na povrch dostaly informace, že Fremr před listopadem 1989 vynesl více než sto odsuzujících rozsudků nad lidmi, kteří se rozhodli opustit komunistické Československo.

„Přiznám se, že to množství mě zaskočilo. Přišlo mi to hodně,“ říká Anna Šabatová a dodává, že je ráda, že se Fremr nakonec rozhodl na funkci ústavního soudce rezignovat.

„Kladu si otázku, jestli v něm není nějaká zvláštní přísnost a spravedlnost, která ho vlastně dobře kvalifikovala k těm dalším výkonům (po listopadu 1989 i u mezinárodního soudu, pozn.red.), a jestli se to taky nějak neprojevilo i v té minulé době,“ zamýšllí se Anna Šabatová. „My už se dneska těžko vžijeme do toho, jak ti lidi tehdy přemýšleli. On málokdo úplně přesně přizná, že mu přišlo normální, že se lidi za opuštění republiky posílají někdy do vězení a někdy dostávají podmínku.“

Právě nejednoznačnost při posuzování toho, jak a proč se kdo v minulosti choval, je důvodem, proč Anna Šabatová nemá toto téma v oblibě. Jak se chovala ona sama, proč byla na začátku 70. let odsouzena na tři roky do vězení, jaký byl její život po podpisu Charty 77 a proč se po roce 1989 nedala na politickou dráhu, i o tom mluví v následujícím rozhovoru.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Trojnásobná olympijská vítězka se stala světovým unikátem, když na olympiádě v roce 2018 zvítězila ve dvou odlišných disciplínách – v alpském lyžování a snowboardingu. Tím ale sportovní záběr Ester Ledecké nekončí.

„Přemýšlela jsem nad nějakým letním sportem, asi nad windsurfingem. To by bylo v létě hezké, do zimy už toho víc nenarvu,“ říká Ester Ledecká (28) v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Zní to částečně jako vtip, ale je vidět, že o tom šampionka zimních sportů vážně přemýšlí: „Chtěla bych o to usilovat. Zatím na olympiádě není ta disciplína, kterou dělám. Ale věřím, že ji tam ještě přidají.“

Windsurfingu, který ji naučil otec, muzikant a skladatel Janek Ledecký, se věnuje hlavně v letních měsících během svého pobytu v Řecku, které považuje vedle Prahy a Londýna za svůj třetí domov. Kvůli sportovním přípravám a závodům tráví většinu roku mimo Českou republiku. Na rozhovor do studia Seznam Zpráv přijela po měsíčním soustředění v Chile a kratší zastávce v Itálii, po rozhovoru hned letěla do Londýna a následně na závody do Švýcarska.

Držitelka tří zlatých olympijských medailí (2018 a 2022), dvacítky vítězství ve Světovém poháru, sedmi Křišťálových glóbů a taky titulů Sportovec roku či Sportovec desetiletí v rozhovoru mluví také o složitém vyjednávání se Svazem lyžařů ČR i o svém snu pro období po aktivní sportovní kariéře.

Jak se cítí v pětici nejúspěšnějších sportovců české historie? V čem spočívají největší výhody šampionů? Jak funguje její tým? A jakou roli v její kariéře hrála a hraje rodina? Pusťte si celé interview!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Klára Melíšková sbírá za své role už 20 let filmové ceny, ale ještě před pár lety ji trápilo, co jí řekl kolega Ivan Trojan: „To tvé herectví nemá grunt. Takhle to nemůžeš dělat.“

Jedna z nejobsazovanějších a také nejoceňovanějších českých hereček Klára Melíšková zažívá mimořádné období. Po březnovém ocenění – Českém lvu za hlavní roli asociální zdravotní sestry v televizní sérii Podezření – natočila další film a teď si dopřává období bez zkoušení a natáčení.

„Nejsem ponořená v žádné roli, mám volno, všechno mě čeká až od ledna. Je to moc příjemné období, kdy se můžu věnovat sama sobě a dělat si, co chci,“ říká Klára Melíšková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Vědomě, ale i pod vlivem okolností – covidové karantény či zatím své nejnáročnější role – se rozhodla pro několik změn, o kterých nyní mluví.

„Před pár lety jsem si ujasnila, o co mi v herectví jde,“ říká a dodává, že v tom jistou roli sehrál kolega z Dejvického divadla: „Ivan Trojan mi asi před osmi, deseti lety řekl: ‚To tvé herectví, ono nemá grunt. Ty prostě jedeš na náhodu, buďto ti to vyjde, anebo ti to nevyjde. Takhle to nemůžeš dělat.‘ Mě se to tenkrát strašně dotklo. A trošku znejistilo. Ale zároveň jsem věděla, že má pravdu. Že to úplně přesně trefil. Od té doby jsem se začala pokoušet o to, aby to ten grunt mělo.“

Role postav, do kterých je obsazovaná, pečlivě zkoumá, chce přijít na podstatu jejich jednání, aby hrála, jak říká, „z nějaké hloubky, že všechno, jakýkoliv váš úkon nebo jednání, je vědomé“. I díky tomu ji opustila dlouholetá obava, že je špatná herečka a že to jednou praskne. Tímto strachem trpěla navzdory tomu, že už od roku 2004 získala postupně čtyři České lvy za vedlejší ženské role.

K hloubkovému ponoru do motivace jednání postavy ji přiměla i zdravotní sestra v televizní sérii Podezření. Za tu letos v březnu získala Českého lva za hlavní roli. Hrála ženu, která se s nikým nebaví, je na lidi kolem sebe protivná, nikdo ji nemá rád – a pro všechny je nakonec velmi jednoduché na ni hodit podezření, že to byla právě ona, kdo zabil pacientku v nemocnici.

„Někdy se stane, že máte takhle obrovské štěstí, že vás potká postava, která je vám blízká, které rozumíte a dokážete ji v sobě rozehrát,“ říká Klára Melíšková a vysvětluje, čím jí postava byla blízká: „Jak se nějakou část života zabývám svými strachy a svojí nedokonalostí, svými stereotypy a svými poškozeními z dětství, z mládí, tak už těm principům aspoň trošku rozumím. A uměla jsem si nacítit, kudy jí to běží, proč je taková. To je to herecké hledání.“

Hlavní téma televizní série – jak snadné a přitom ošidné je odsoudit druhé jen na základě pocitů či předsudků – mělo i pro samotnou herečku jistý terapeutický efekt.

„Taky jsem mívala – nebo občas mívám – tendence odsoudit lidi na základě prvního dojmu. Vzít to šmahem.“ Někteří kolegové z divadla si ji kvůli tomu dokonce dobírali a říkali jí „paní chytrá“. „Cítím, že jsem trošku narazila. A řekla jsem si: ‚O tomhle si popřemýšlej a radši buď někdy zticha, než něco řekneš.‘“

Velký zvrat do života i práce Kláry Melíškové – tak jako ostatních umělců – přinesla vynucená karanténa v době covidové pandemie.

Nezačala pochybovat o smyslu své práce, jak se to stalo některým jejím kolegům v Dejvickém divadle: „V karanténě jsem ocenila ten totální odpočinek. Že jsem si mohla být úplně jenom sama se sebou, protože jsem věděla, že je na tom takhle celý svět. Že vám nikde nic neuniká. Byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla uklidnit.“

Bytostný klid a ticho, jak říká, si chce uchovat i v době postcovidové. „To je to, co mě doteď drží. Aby každý krok, každé jednání i v běžném životě, nejen při práci, při hraní, vycházely z toho klidu a ticha.“

Jaká náhoda ji přivedla k herectví? Jak její kariéru ovlivnil Miroslav Krobot a co spolu plánují v Dejvickém divadle? Jak snáší, když si z ní kolegové utahují kvůli její oblibě meditací, ezoteriky a rodinných konstelací? A proč ji láká velké jeviště?

Pusťte si celé interview!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Doyen mezi českými psychiatry, vysokoškolský učitel a publicista Radkin Honzák i ve svých 84 letech stále ordinuje, píše knihy a básně a jezdí po republice s oblíbenými přednáškami o syndromu vyhoření a psychopatech.

Během šedesáti let, co se věnuje své profesi, „nasbíral“ obrovské množství příběhů a historek, jimiž neváhá prokládat každé své vystoupení či přednášku. Nejinak tomu bylo i během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Měl jsem pacientku, ta byla sedm let ‚těhotná se Stalinem‘, ale paní primářku neměla ráda, protože ta jí to rozmlouvala,“ říká například Radkin Honzák.

Mluví o tom, že ve společnosti je na sto lidí zhruba jeden člověk trpící schizofrenií a pět lidí s těžkými depresemi. „A nahoře je jeden psychopat. Psychopatie je volný termín, neobsazený. A teď je tady parta (odborníků, pozn. red.), která by to ráda naplnila tím, že jsou to lidé, kteří primárně nemají strach. To je jejich problém. Jim chybí ten špagát od centra strachu, který nám tu zanechali dinosauři k uvědomění.“

Právě kvůli této definici psychopata jako člověka „beze strachu a nervů“ vyvolávají Honzákovy přednášky velkou odezvu u publika. Lékař do této kategorie totiž řadí nejen lidi páchající nejtěžší zločiny, ale i řadu úctyhodných osobností.

„Jak říká oxfordský profesor Kevin Dutton, hranice mezi sériovým vrahem a neurochirurgem je velice křehká, protože neurochirurg musí být taky bez nervů. Jde o to, jestli ten člověk má v sobě víc agresivity, víc blbé vychování, blbé dětství, anebo jestli je jak tatíček Masaryk,“ uvádí v rozhovoru jeden z příkladů Radkin Honzák.

Pusťte si celé interview!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Režisérka dokumentárních filmů, které časosběrnou metodou zachycují třicet i více let dlouhé příběhy, občas musí obhajovat před některými kolegy i studenty na FAMU, proč nebojuje za lepší svět.

Protagonistům svých filmů, což někdy bývají delikventi, drogově závislí či prostitutky, platí honorář za den natáčení. Ve filmech, jako byl René, Katka či Anny, dlouhá léta mapuje jejich životní karamboly, aniž by zasahovala „do děje“. Za obojí občas čelí kritice.

„Je to věc častých debat a opravdu velkých sporů. Je to tak, že dokument má strašné množství podob. Jsou filmaři, kteří jsou aktivisté a jejichž cílem je něco měnit. Zatímco já se snažím zachycovat a doufám, že když to diváci uvidí, tak tím se třeba něco změní. Ale nejsem aktivistický režisér,“ říká Helena Třeštíková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Na FAMU je aktivismus oblíbená metoda“

Uznává, že proti sobě občas má i nemálo svých studentů na filmové akademii.

„Na FAMU byly těžké chvíle. Už jsem tam přes dvacet let a vydržela jsem tam leccos Chvílemi to ve mně teda opravdu vibrovalo, ale říkala jsem si, že člověk musí vydržet všechno,“ popisuje režisérka. „Na FAMU je aktivismus oblíbená metoda. Vždycky studentům říkám: Jsou různé způsoby. Berte mě jako jednu z možností. Hledejte.“

Za své filmy natáčené časosběrnou metodou sbírá ale uznání diváků a také odborných porot na mezinárodních festivalech. Za film René získala v roce 2008 "evropského Oscara" - cenu Evropské filmové akademie (EFA) - za nejlepší evropský dokument na festivalu Prix Arte v Kodani, letos v květnu pak na festivalu dokumentárních filmů v Barceloně obdržela cenu za mimořádné celoživotní dílo.

„Tak to víte, to člověka hrozně dojme a potěší,“ říká k tomu v rozhovoru Helena Třeštíková.

Pusťte si celé interview!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Příští rok oslaví sedmdesátku, ale má za to, že to největší v životě zažil na přelomu 80. a 90. let, když mu bylo necelých čtyřicet. Teď se Michael Kocáb naplno věnuje hudbě a společně s Michalem Horáčkem píšou operu pro Národní divadlo.

„K dnešnímu dni už máme napsaný scénář, jak by opera měla jít od začátku do konce. Teď přichází období, kdy bude Michal psát texty, pak já začnu psát hudbu. To, co zatím Michal napsal, je nádherné,“ říká Michael Kocáb, další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Operou s názvem Vyhnání ďáblů z Arezza autorská dvojice de facto navazuje na svou spolupráci z poloviny osmdesátých let, kdy na scéně Laterny magiky uvedli legendární představení Odysseus. Nyní chtějí své nové dílo nabídnout Národnímu divadlu. Opera by měla být hotova nejpozději v roce 2025.

Námět vychází z duchovního příběhu, který ve 13. století zpracoval ve své fresce italský malíř Giotto di Bondone, nicméně v dnešní době bude podobenstvím k barbarství ruských okupantů na území Ukrajiny.

Michael Kocáb s Michalem Horáčkem sehráli na konci osmdesátých let – v rámci své iniciativy MOST - zásadní roli při zprostředkování kontaktu protikomunistické opozice s vládnoucím režimem. Kocáb se pak v listopadu 1989 aktivně účastnil zásadních rozhodnutí v centru Občanského fóra a v lednu 1990 byl iniciátorem „vyhnání ďáblů“ neboli sovětských okupantů z roku 1968 z území Československa.

„Během sametové revoluce se mi podařilo několik nejzásadnějších a v jednom případě přímo světoborných úspěchů - to když se mi podařilo zrušit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk. To byla díra na politickém trhu. Nikdo do toho nechtěl jít,“ říká v rozhovoru Michael Kocáb. Poslední sovětský voják odešel z území Československa v červnu 1991.

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Popularizátor vědy, legenda astronomie Jiří Grygar je vesmírem fascinovaný už dobrých 80 let. „Ale letět tam, to mě nikdy nelákalo,“ říká. A vysvětluje, proč už by lidé měli s vesmírnými lety skončit.

„S lety živých lidí do kosmu bychom měli co nejdříve skončit. V rámci kosmonautiky bylo na začátku dobře, že lidé přistáli na Měsíci (červenec 1969, pozn. red.), protože to byl výkon, který by tehdy žádný počítač nebyl schopen udělat. Ale když se podíváte na ten rozdíl mezi rokem 1970 a dneškem, tak dnes dělají všechno lépe čipy,“ říká Jiří Grygar v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Člověk podle něj v kosmu „překáží“, protože na rozdíl od čipů je nutné jej vrátit živého zpátky na Zem. „Čipy tam můžou zůstat.“

Muž, který se zapsal do paměti několika generací svými populárně naučnými pořady Meteor či Okna vesmíru dokořán, nemá pochopení ani pro některé nadšence, kteří chtějí podniknout například dosud člověkem neprobádanou cestu na planetu Mars. Například Elon Musk se k tomu chystá se svou společností Space X do roku 2030.

„Možná, že se tam dostane – ale umře,“ říká Jiří Grygar s odkazem na extrémní teploty a nedostatek vzduchu na planetě.

Jiří Grygar také už třicet let působí v občanském sdružení českých skeptiků Sisyfos, který se zabývá uváděním rozšířených bludů na pravou míru.

„Já to nechápu. Řada lidí mi dokonce píše, že už dělají měření a zjistili, že Země je plochá. A že jsem úplný blbec, protože si myslím, že je kulatá,“ uvádí klasický příklad mezi lidmi čím dál silnějšího názoru, že Země je placka.

Podle nedávného průzkumu britského týdeníku The Economist se počet lidí věřících v „placku“ v posledních pěti letech ztrojnásobil. „Myslím, že jsou to prostě lidé, kteří jsou trošku poškozeni,“ glosuje to Grygar s úsměvem.

Je letos připraven převzít případné státní vyznamenání od prezidenta Pavla, když od jeho předchůdce to odmítl? Proč se komunistům nelíbil jeho český termín „velký třesk“? Jak odpovídá na otázku, zda jsme ve vesmíru sami? A proč je podle něj jisté, že planeta Země zanikne?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jeden z nejlepších judistů světa, dvojnásobný olympijský vítěz Lukáš Krpálek, se připravuje na olympiádu v Paříži. A v rozhovoru říká, v čem se chce do historie sportu zapsat tentokrát – v souběžné nominaci ve dvou váhových kategoriích.

V roce 2016 zvítězil na olympiádě v Rio de Janeiru v kategorii do 100 kilogramů. Na další olympiádě, v roce 2021 v Tokiu, získal zlatou medaili v kategorii nad 100 kilogramů. A tím se stal držitelem světového rekordu - žádný judista před ním na olympijské zlato ve dvou váhových kategoriích nedosáhl.

„Popravdě, když jsem přecházel z nižší váhové kategorie nahoru, chtěl jsem dosáhnout něčeho podobného, co se povedlo v té nižší. Ale nepočítal jsem s tím, že se to opravdu takhle do puntíku povede,“ říká Lukáš Krpálek ve profilovém rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Tím, že v Japonsku, zemi, kde judo vzniklo, porazil zdejšího favorizovaného zápasníka, se prý sám chvíli trápil: „Bál jsem se, co se stane, když do Japonska po té olympiádě přijedu znovu. Protože pro Japonce je i druhé místo neúspěch. A když jim někdo vyřadí favorita, tak je to samozřejmě průser.“ Obavy byly zbytečné. „Vzali to docela hezky. Všichni za mnou přišli, gratulovali mi, děkovali mi za to, že Japonsko stále navštěvuji, že se u nich připravuji.“

Nejspíš se tak potvrdilo judistické pravidlo vzájemné úcty a respektu k soupeři, kterého si Lukáš Krpálek na své disciplíně velmi cení. A jak říká, tento bojový sport mu „ukázal životní cestu“, řešit věci s chladnou hlavou.

Ačkoliv už dosud dosáhl úspěchu, který se nikomu jinému nepovedl, pro olympiádu, která se koná příští rok v Paříži, si našel další motivaci: nominovat se v kategorii do 100 kilogramů, i nad 100 kilogramů.

„Do mistrovství světa letos v květnu jsem šel do sto kilo (získal stříbro, pozn. red.), čtrnáct dní na to, jsem startoval na Grand Prix v Linzu, kde jsem šel nad sto kilo. A teď bych rád na blížícím se turnaji startoval zase ve vyšší váhové kategorii a pravděpodobně koncem roku bych chtěl udělat nějaký turnaj zase v té nižší.“

Jeho běžná váha je kolem 112 kilogramů, takže pokud se chce nominovat i v té nižší, musí vždy podstoupit několikatýdenní kůru. „Do nižší váhové kategorie musím těch dvanáct kilo dát nějak dolů. Začínáme vždy tak, že nastavíme dietu, které se snažím dva tři týdny držet, abych shodil nejdříve na tucích, kterých je tedy málo, ale něco tam je. A zbytek děláme tak, že se odvodníme a dostanu se do váhové kategorie do sta kil.“ S úsměvem dodádá, že pod stovkou vydrží jen během vážení. „Když se člověk potom dopije, tak je schopný za dva dny dát zase těch dvanáct kilo nahoru.“

Lukáš Krpálek oslaví letos v listopadu 33. narozeniny, což už bývá v judu hranice, kdy už jsou sportovci za vrcholem. I to se ale olympijský šampion rozhodl očividně překonat. „Po tom všem, co se podařilo vyhrát, je těžké hledat motivaci, ale tím, že jsem si dal úkol dostat se tam ve dvou váhových kategoriích, tak mám o motivaci postaráno.“

Proč se věnuje judu, když si v dětství – inspirován filmy s Van Dammem - vybral karate? Proč loni odmítl převzít státní vyznamenání od prezidenta Zemana? Co si myslí o startu ruských sportovců na mezinárodních turnajích? A jak často mu někdo předhazuje filmového judistu Koudelku z STS Chvojkovice Brod?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Zpěvačka, která se stala symbolem odporu proti sovětské okupaci v roce 1968 i revoluce v roce 1989, se i po odchodu do ústraní aktivně zajímá o to, co se kolem ní děje. „Drtí mě to, ale nemůžu to vypnout.“

Žena, kterou životní zákruty na dvacet let odvedly ze světa šoubyznysu do protikomunistické opozice a teprve po roce 1989 se s velkou slávou a úctou vrátila na scénu, se už šest let snaží o nenápadný život seniorky.

V roce 2017, u příležitosti svých 75. narozenin, ukončila natáčení a koncertování. „Už toho bylo na mě moc, musela jsem se hodně překonávat,“ říká Marta Kubišová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. „Říkala jsem si, že mi to nesedí, a tím pádem jsem to docela s radostí zapíchla.“

Nepřestala se ale zajímat o veřejné dění. Jako pravidelná divačka zpravodajského kanálu České televize tak v emocích sleduje informace o tom, co se děje na Ukrajině, jak ruský prezident Vladimir Putin nechává zabíjet nevinné a jak s tím zatím nikdo nic nezmůže.

„Úplně k smrti mě drtí to, když slyším z jedné strany hlášení o Trumpovi a z druhé o Putinovi. Ten na Ukrajinu prostě sype bomby a kinžály a svět na to není schopný zareagovat,“ říká Marta Kubišová. „Uvědomila jsem si, že ten svět ovládají psychouši. Opravdu. Vezměte si Trumpa, ten bude pořád tvrdit, že mu ukradli volby. A Putin? Ten si to prostřílí a udělá z toho spálenou zemi. A ještě se tváří, že Ukrajinci jsou teroristi. Jak si tohle dokáže normální člověk srovnat do hlavy?“

Své rozčilení z toho, co se děje ve světě, zakončí slovy: „Těžko to snáším, ale vypnout to nedokážu.“

Na druhou stranu jí v Česku udělalo radost zvolení Petra Pavla prezidentem. Mrzelo jí ale, že při jeho inauguraci 8. března nemohla kvůli své nemoci vyhovět jeho přání, aby s ním stála na balkoně na hradním nádvoří.

„Toho jsem litovala! Ale nemohla jsem se přemoct. Já jsem kardiak a to opravdu není legrace,“ říká. Zmiňuje ale, že je jí prezident Pavel sympatický – nejen tím, že jsou oba narozeni 1. listopadu – ale i tím, jak je pracovitý: „Myslím, že nasadil docela hodně velké tempo, tak snad ho to neudolá.“

Svoji pěveckou kariéru považuje Marta Kubišová definitivně za uzavřenou a i když ji občas někdo pozve k nějakému vystoupení nebo natočení společné písničky, už odmítá: „Teď by byl ten hlas hroznej, bez tréninku, bez každodenního používání. To si neumím představit, co by ze mě lezlo,“ směje se.

Během rozhovoru, kdy bilancovala svou první (do roku 1970) i druhou kariéru (od roku 1989), stejně jako životní zvraty v době normalizace, znovu potvrdila, že se za žádnou hrdinku nepovažuje. „Já fakt nechápu, jak jsem se dokázala namotat tam, kde bych si to vůbec nevysnila.“

Co s ní dělá, když dnes v rádiu zaslechne Hej, Jude? Jaké to je sledoval svůj život zpracovaný v divadelním představení? Proč v 60. letech nenastoupila do Semaforu a odmítla zahraniční turné? Co pro ni znamenal podpis Charty 77? A jak se při návratu po listopadu 1989 cítila zpátky mezi bývalými kolegy v šoubyznysu?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

V pražském Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd se už v minulosti zrodila řada preparátů, které úspěšně zasáhly do léčby mnoha nemocí. O dalším objevu, který teď už vyvíjí farmaceutická firma, promluvil profesor Jan Konvalinka.

„Jsou to takzvané antiobezitní peptidy, jedny z těch léků, kterým se říká léky životního stylu. Paní doktorka Lenka Maletínská v tom udělala obrovský kus práce,“ říká ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Konvalinka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Princip preparátů spočívá v tom, že by se do lidského mozku dostaly takzvané peptidy (chemické sloučeniny organického původu - pozn. red.), které ovlivňují chuť k jídlu. Jan Konvalinka zdůrazňuje, že preparát by neměl sloužit jen ke zlepšení pocitu obézních lidí, ale měl by pomoci řešit i zdravotní problémy plynoucí z nadváhy či obezity.

„Najít něco, co by umožnilo zjednodušit lidem, jak se s tou nadváhou poprat, by byla určitě nejenom atraktivní věc, ale ohromně by se tím zlepšil zdravotní stav populace,“ říká Konvalinka.

Vysvětluje zároveň, v čem spočívá největší úskalí tohoto výzkumu: „Naši chuť k jídlu určují mozková centra a tam jsou dva problémy. Za prvé: jsou to centra, která hrají roli v potěšení ze života. Čili je tu nebezpečí, když je nějakým způsobem ovlivníte, že můžete způsobit klinickou depresi. Druhý problém, velmi technický, je mezi mozkem a zbytkem organismu. Tomu říkáme mozkomíšní bariéra, která brání tomu, aby se jednoduché látky, které by mohly mozek poškodit, k němu snadno dostávaly. A to je komplikace pro medicinální chemii.“

Lenka Maletínská ale podle Jana Konvalinky vymyslela „jeden trik“, který ve výzkumu vypadá velmi dobře a na zvířecích modelech fungoval. „Dotáhla to tak daleko, že licenci na její objev koupila velmi respektovaná firma Novo Nordisk, která ten preparát teď dál vyvíjí.“

Cesta dalšího vývoje léků až po možnost jej pacientům předepisovat bude podle profesora Konvalinky ještě nějakou dobu trvat. „Zatím můžu jen obecně říct, že to může být cokoliv mezi dvěma a patnácti lety.“

V rozhovoru Jan Konvalinka popisuje i svou zkušenost s veleúspěšným českým vědcem a někdejším ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Antonínem Holým, který objevil účinné látky pomáhájící mimo jiné při léčbě AIDS. „V biomedicíně je to asi největší objev od druhé světové války,“ říká Konvalinka a na Holého vzpomíná s úctou a respektem, byť jej ve zkratce označil za „protivného génia“.

Díky licenčním poplatkům za objevy Holého, ale i dalších vědců, získává pražský ústav každoročně velké sumy peněz, které vrací zpátky do výzkumu. „Tento příjem z nás dělá největšího plátce daní na Praze 6. Platíme větší daně než ruzyňské letiště,“ zdůrazňuje Konvalinka. Pro bližší představu dodává, že na daních ústav zaplatí stovky milionů ročně.

Jan Konvalinka, bývalý prorektor Univerzity Karlovy a vědec zabývající se mimo jiné koronaviry, se vedení ústavu ujal loni v červnu, a - jak říká – pořád má rozklepaná kolena, aby „něco nezvoral“. „Ta řada vynikajících lidí, kteří přišli s velmi praktickými objevy, je velmi dlouhá a bezprecedentní ve střední Evropě. Tam je něco ve vzduchu, že lidi dělají základní výzkum, dělají ho špičkově, ale současně hledají tu možnost, co by z toho šlo použít a převést do diagnostiky, do nového léku, do nového postupu, který bude pomáhat lidem.“

Jak vidí po předchozí pandemii dnešní chování covidu-19? Máme mít strach z další celosvětové infekce? A jsme na ni už lépe připraveni? A z čeho plyne jeho životní optimismus, že „všechno dobře dopadne“?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Nejvýraznější žena ODS bilancuje svou kariéru. Mluví o situacích, kdy už chtěla dávno odejít, proč přestala rozumět Václavu Klausovi a jaké citové strádání zažívají ženy v politice.

„Jestli všechno s mým zdravím dobře dopadne, tak v politice skončím na podzim 2026,“ říká Miroslava Němcová. V tu dobu jí vyprší šestiletý senátorský mandát a završí tak své téměř tři desítky let trvající působení v ústavních funkcí.

Němcová byla první ženou v čele Poslanecké sněmovny, v roce 2012 chvíli přemýšlela o možné kandidatuře na prezidentku v prvních přímých volbách, v roce 2013 po pádu Nečasovy vlády se málem stala premiérkou (nebýt rozhodnutí prezidenta Zemana vytvořit úřednickou vládu) a v roce 2014 aspirovala na funkci předsedkyně ODS.

Teď, v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že v nejlepším se má přestat.

„Myslím si, že to je taková hezká věta, kterou použije každý, ať už jeho profese je jakákoliv. Cítím, že za ty tři roky je ta správná doba, kdy bych měla skončit. Už ve chvíli, kdy jsem kandidovala do Senátu (2020), jsem si říkala: ‚Těch šest let v Senátu je ještě doba, na kterou mám sílu, páru, energii, vášeň pro politiku.‘ A teď stejně silně cítím, že přichází doba konce.“

Jaký byl život Miroslavy Němcové před vstupem do politiky? Jak se jí podařilo překonat rakovinu a nepodlehnout prognózám, že se nejspíš neuzdraví? Jaké konfliktní situace zažívá na ulici? Jak hodnotí zastoupení žen v české politice? A kteří kolegové v ODS jsou ji nejbližší?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Špičkový odborník na léčbu nemocí srdce Petr Neužil přichází s revolučním návrhem, který má přivést pacienty k větší zodpovědnosti za své zdraví a taky za peníze všech daňových poplatníků.

Česká kardiocentra poskytují léčbu na špičkové úrovni a vzhledem k jejich hustotě rozložení po celém státě se naprostá většina pacientů s infarktem dočká velmi rychlé a tudíž pro přežití naprosto zásadní pomoci.

„Je-li tepna, která vyživuje srdce, úplně ucpaná, je potřeba ji velmi rychle zprůchodnit. Pokud se to povede do hodiny, dvou od vzniku obtíží, máte vyhráno. Pacient prakticky nemusí mít následek poškození myokardu, srdce může dál pracovat naprosto normálně,“ říká šéf kardiocentra pražské Nemocnice na Homolce Petr Neužil v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Profesor Neužil se specializuje na problematiku takzvaných katetrizačních ablací srdečních arytmií. Řadu zákroků na srdci provedl jeho tým jako první na světě: „Moje ambice je vycházet z medicíny důkazů a přinášet další nové důkazy.“

V rozhovoru zmiňuje, že každé z patnácti českých kardiocenter ošetří ročně na dvě stovky pacientů s infarktem. „Důležitá informace je, že těch efektivně ošetřených nemocných je většina. Zhruba 95 procent.“

Nemá ale rád zdůrazňování toho, že jsou pacienti „bez následků“. „Myslím, že jsme v Kardiologické společnosti trošku přestřelili, protože jsme vytvořili představu, že jak jsme dobří, tak se infarkt myokardu odléčí úplně bez následků. Toto povědomí bych nerad udržoval. I na infarkt myokardu se dá i v roce 2023 stále umřít.“

Svým pacientům, mezi které patří řada známých osobností, včetně Jiřího Bartošky, Marty Kubišové či Jiřiny Bohdalové, proto domlouvá, aby přestali s kouřením, které srdci a dalším orgánům prokazatelně neprospívá.

„Kouření nesnáším, protože je to totálně zbytečná aktivita, kterou si lidi ubližujou a prokazatelně si zhoršujou zdraví,“ uvádí Petr Neužil.

„Jestli můžu být trošku osobní, a Jirka mi to nebude vyčítat: Jirka Bartoška, kterého se neustále snažíme odnaučit kouřit, už dvakrát teď v poslední době nekouřil. Teď třeba 21 dní. Úžasný úspěch!“ říká lékař s tím, že problém je v hlavě kuřáků. A s tím se dá podle něj pracovat.

Stejně tak se snaží pacientům po infakrtu, kteří neuposlechnou jeho výzvy, aby změnili svůj životní styl, dostat do hlavy jasnou výčitku, že jejich léčba celou společnost zbytečně stojí obrovské peníze.

„Často to používám při vizitách, když tam máme pacienta nebo pacientku opakovaně nějakým způsobem úspěšně zaléčené po infarktu myokardu. A je to jejich druhý, třetí, čtvrtý infarkt… Při prvním pobytu jim řeknete: ‚Pane Vonásku, paní Nováková, jste kuřačka, kouříte tolik a tolik cigaret, teď přestanete kouřit.‘ Ona nepřestane, kouří dál, má další infarkt myokardu. Tak já říkám: ‚Paní Vonásková, příště zaplatíte 750 tisíc za pobyt v této nemocnici, za výkony, co jsme vám provedli, protože jste evidentně nedbala našich rad a ten infarkt teď máte úplně zbytečně.‘

Petr Neužil tento princip domlouvání pacientům nechce nazývat strašením. Spíš je to prý snaha probudit v těchto lidech zodpovědnost. 

„Česká republika je typická v tom, že jsme naučili lidi být nezodpovědnými. Lidi čekají nějakou pomoc. ‚Tady mě máte, pomozte mi!‘ A pak 
podle něj všichni „paní Vonáskové, která nepřestala kouřit,“ platíme zbytečnou a drahou léčbu.

„My jako lékaři bychom mohli říct, že je nám to celkem jedno, ale přece z hlediska akademického pracovníka, zodpovědného člověka i kardiologa musím na tu jednotlivou osobnost – pacienta působit, aby se příště choval lépe. Aby přemýšlel sám o sobě.“

Proč je nejvíc infarktů nad ránem a v pondělí? Proč přibylo dvacetiletých a třicetiletých lidí, kteří mají srdeční arytmii, dříve typickou pro lidi ve věku nad šedesát let? Proč Jiřina Bohdalová souhlasila s tím, že Petr Neužil promluví o jejím vážném zdravotním stavu ze začátku letošního roku až půl roku po vyléčení? A proč sám o sobě mluví jako o hypochondrovi a zároveň strašpytlovi?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Olympijská vítězka se právě věnuje přípravě na podzimní televizní soutěž. „Říkala jsem si, že když jsem vyhrála mistrovství světa, tak si jako odměnu zasloužím StarDance,“ říká Eva Adamczyková. Zlatu předcházel vážný úraz obou nohou.

Vítězka olympijských her v Soči ve snowboardcrossu (2014) a držitelka dvou zlatých medailí z mistrovství světa a křišťálových glóbů za tři prvenství ve Světovém poháru bere svá zranění jako nutnou daň za svou vášeň – závody na snowboardu.

„Lidé, kteří to vidí zvenku, mají pocit, že jsem byla nonstop zraněná. Já to tak nevnímám. Jsem v té své bublině, v tom svém týmu, ve Světovém poháru, tam má pořád někdo něco. To je prostě normální,“ říká s nadhledem Eva Adamczyková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Její poslední zranění bylo ale velmi vážné – při cílovém dojezdu na závodě v prosinci 2021 si zlomila holenní kosti těsně nad kotníky u obou nohou a následovaly náročné operace a měsíce, kdy nemohla ani chodit. Účast na olympiádě v Pekingu loni na jaře byla rázem passé.

„Nejdřív vás tedy rozčiluje, že máte zlomené nohy, pak když máte víc času přemýšlet, tak je vám líto, že na olympiádu nejedete. Ale ze začátku jsem hlavně řešila, že nemůžu chodit. Když jsem pak spolukomentovala ten (olympijský) závod, tak mi to bylo líto, ale… Kdyby to byla moje první olympiáda, zasáhlo by mě to asi mnohem víc. Tohle už měla být třetí,“ říká třicetiletá Eva, dříve Samková. 

Příjmení si změnila loni v záři, kdy se vdala za herce Divadla na Vinohradech Marka Adamczyka.

Její trenér Marek Jelínek se letos v únoru svěřil, že měl obavy, že Eva už nebude na snowboardu jezdit nikdy jako dřív. Jenže v březnu se stalo něco neuvěřitelného – Eva Adamczyková vyhrála v Gruzii mistrovství světa. „Evka snad jezdí ještě líp než před tím zraněním,“ řekl novinářům Jelínek.

A Eva svou skvělou jízdu v rozhovoru vysvětluje hlavně psychickou pohodou. „Tohle bylo mistrovství světa, kdy jsem byla hrozně vděčná za to, že tam můžu stát, protože čtyři měsíce předtím jsem nemohla pořádně jezdit ani po sjezdovce. Ten den probíhal s takovou lehkostí. Cítila jsem se dobře, jezdilo se mi dobře… A pak na startu jsem si říkala: To je bomba, že tady vůbec můžu jezdit!“

V rozhovoru několikrát zdůrazňuje, že svou kariéru nijak zvlášť neplánuje, počítá s tím, že ji ježdění může jednoho dne přestat bavit – a pak se vrhne třeba na projekty zaměřené na ochranu životního prostředí. Mimochodem, změnu klimatu a její důsledky pozoruje na vlastní oči na alpských ledovcích. „Jezdím tam na soustředění, trénuju tam a zároveň vidím, jak ty ledovce hodně tají. Bohužel.“

Že sportovní kariéru bere s nadhledem, potvrzuje i její letošní podzimní plán, kdy vynechá několik prosincových závodů, aby se mohla plně soustředit na účast v televizním pořadu StarDance. Tam mimochodem bude soutěžit i její manžel.

„Plán je takový, že v rámci ‚suché‘ přípravy, fyzické přípravy v Praze, budu normálně dopoledne dělat svoje tréninky, odpoledne tancování… Pak se to samozřejmě bude měnit, jak budu potřebovat. A samozřejmě příprava na sněhu, na ledovcích, ta se zpozdí,“ říká Eva Adamczyková. Taneční soutěž bere jako novou výzvu. „Chci zkusit, jestli se dokážu naučit tančit a jestli to bude vypadat dobře.“

Co pro ni znamená být zaměstnaná v Dukle, sportovním centru Ministerstva obrany? Čím se pro ni liší závody na Světovém poháru a na olympijských hrách? Kdy ji přešla nechuť vystupovat na veřejnosti? A jaká byla spolupráce s manželem při natáčení filmu Poslední závod?
Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jedna z nejoblíbenějších českých zpěvaček už několikrát přerušila svou kariéru. Po letech se na jeviště pokaždé vrátila, ale na některé věci už si dává pozor.

„Bylo to totálním zápřahem a tím, že jsem zpívala pořád stejné písničky. A vlastně jsem je nestřídala. Tělo a mozek si řekly dost, nejde to dál,“ říká Marie Rottrová ve velmi otevřeném rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Poprvé se rozhodla ukončit veřejné vystupování na konci 80. let, kdy zažívala největší popularitu. Vydávala pravidelně novinková alba, měla více než dvacet koncertů měsíčně, do toho pravidelně natáčela televizní pořady.

„Bylo toho na mě moc. Opravdu jsem byla v takovém přetlaku. Spíš bych řekla, že to bylo vyhoření než přetlak. Už jsem zapomínala texty a moc jsem to neprožívala. Už to byla taková rutina. Tak jsem před koncertem zběsile mlela jeden text za druhým, v hlavě mi to šrotovalo a když jsem se postavila před publikem na začátku koncertu, měla jsem neuvěřitelnou trému a bála se, že to pokazím,“ vzpomíná Marie Rottrová na koncert v Lázních Jeseník, který musela přerušit se smyšleným důvodem, že má žlučníkový záchvat.

„Byli tam doktoři a jeden za mnou přišel,“ líčí dnes už vtipnou historku zpěvačka. „Já jsem mu říkala: ‚Už je to lepší, už je to lepší.‘ A dal mi nějakou injekci, což nevadí… Injekce sem, injekce tam, že?“

Syndrom vyhoření tehdy Marie Rottrová vyřešila odchodem do anonymního prostředí – provdala se do Německa, žila ve Stuttgartu, a do Československa se vracela jen občas. Byla tu například v červenci 1989 na oslavě 50. narozenin Karla Gotta, kde mimo jiné společně s Pavlem Bobkem podepsali petici Několik vět.

V rozhovoru Marie Rottrová líčí i postupný návrat na scénu v 90. letech, úpravu svého repertoáru a postupné znovuroztočení kolotoče koncertů – a následné vyčerpání. Proto v roce 2011 ohlásila konec kariéry.

„Ty moje sedmdesátiny mi připadaly jako dobrý termín, že už mám všechno za sebou, že jsem udělala všechno, co jsem chtěla,“ říká. Tehdy stoprocentně věřila, že už se ke zpívání nevrátí. Po dvou letech ale musela dát za pravdu kolegům, kteří říkali, že to nevydrží.

Teď si udržuje svůj měsíční strop – tři, maximálně čtyři vystoupení. Po Novém roce má sice v předběžném plánu velký koncert v O2 Aréně, ale zatím pochybuje. „Nevím, jestli do toho chci jít.“

Marie Rottrová zatím odolává přemlouvání od rodiny, přátel i hudebníků, aby natočila nové album. Její poslední nahrávka je z roku 2020, kdy nazpívala píseň Petra Ostrouchova Cesta pro televizní krimiseriál Zrádci.

Jak komunistické úřady v roce 1988 vnímaly, že se slavná zpěvačka stěhuje na Západ? Jak později přijalo její publikum ukročení k písním od folkových autorů? Která písnička jí utekla a úspěch s ní nakonec měl někdo jiný? A proč odmítla nabídku Jiřího Suchého jít do Semaforu a Věry Chytilové hrát v jejím filmu?

Poslechněte si celý rozhovor.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Lékařka Milena Králíčková je první ženou v čele Univerzity Karlovy a také úspěšnou vědkyní, která se už léta zabývá příčinami poruch plodnosti.

„Devadesát procent párů, které měly problém, dnes zakončí úspěšně léčbu těhotenstvím,“ říká gynekoložka a vysokoškolská profesorka Milena Králíčková v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který byl součástí projektu Galerie osobností.

Párů, které řeší problémy s otěhotněním, je podle ní dlouhodobě kolem deseti až patnácti procent. „Dramatický nárůst v tom není, ale mění se příčiny, které za tím stojí. A jedna z těch spekulací – kdybychom se podívali desítky let zpátky – je, jak moc se vyvíjejí změny v oblasti neplodnosti na straně partnera,“ vysvětluje rektorka Králíčková.

„V době, kdy já jsem studovala medicínu (začátek 90. let, pozn. red.), tak se vždycky předpokládalo, že neplodnost je pravděpodobně na straně partnerky. A to se za ty dejme tomu dvě generace opravdu změnilo.“

Důvody jsou podle ní dva: Jednak se dřív muži-partneři v případech nemožnosti počít dítě nevyšetřovali tak brzy jako nyní, jednak různé faktory životního prostředí dlouhodobě a negativně působí na počet a kvalitu mužských, ale i ženských, pohlavních buněk.

Jako příklad profesorka Králíčková uvádí bisfenoly, které se používají při výrobě plastů nebo papíru. „Těch chemických látek, které mohou působit na plodnost, je celá řada a zkoumají se v rámci mezinárodního projektu Evropské unie.“

Párům, které mají problém počít dítě, doporučuje upravit životní styl, změnit jídelníček, dostatek spánku a méně stresu. „Někdy prostě pomohou i docela základní věci. A velkou roli hraje psychika,“ zdůrazňuje Milena Králíčková.

Její vědecká práce se zaměřovala jak na zkoumání příčin neplodnosti, tak na efektivní léčbu. Zkušenosti v tomto směru sbírala při studiu na Harvardově univerzitě v USA a pak také prací v Massachusettské nemocnici v Bostonu, svou vědeckou práci pak rozvíjela v rámci lékařské fakulty v Plzni.

„Ve Spojených státech jsme se hodně věnovali molekulárně-biologickým věcem,“ říká a snaží se laikům vysvětlit, v čem metoda spočívá: „Když máte hormon, tak k němu vždycky musíte mít nějaký receptor, který s tím hormonem zapadá do sebe jako klíč a zámek. Ve Spojených státech jsme se věnovali tomu, jak může mutace, kdy změníte jednu malou součástku toho receptoru, způsobit až neplodnost. Takže někdy neplodnost ještě není diagnostikovatelná běžnými lékařskými metodami a může spočívat v jedné součástce jedné molekuly. A dnešní medicína se už dostává na úroveň jednotlivých molekul.“

Výzkumné zázemí pro tuto metodu léčby neplodnosti je podle ní už dnes i v České republice na vysoké úrovni.

Jak se do podobných vědeckých výzkumů dokáže zapojit Univerzita Karlova s osmi tisíci akademiky a padesáti tisíci studenty? Jak si Milena Králíčková zvykla na úlohu rektorky a oslovení „Vaše Magnificence“? Proč se právě ona stala první ženou v čele univerzity za více než 670 let jejího trvání? Jakou bude chtít na škole zanechat stopu? A jaké hodnoty a ambice má generace dnešních studentů?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Únava z dvaceti let produkování filmů doprovázená nenávistnými reakcemi části společnosti na iniciativu na přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla přiměly slavného režiséra částečně přesídlit do jižní Itálii. 

„Tehdy jsem se začal o českou společnost bát. A bojím se o ní dodnes,“ říká v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Fero Fenič byl prvních dvacet let po listopadu 1989 symbolem úspěchu. Jako filmař a hlavně jako nezávislý producent, majitel společnosti Febio (FEničův BIOgraf), byl podepsaný pod řadou respektovaných a slavných projektů. Příkladem budiž první investigativní pořad v České televizi s názvem Oko, projekt filmových portrétů českých osobností GEN nebo satirický cyklus Česká soda.

Během dvaceti let vzniklo na 1300 pořadů a filmů se značkou jeho studia.

„Po celou tu dobu jsem udržel dokumentární tvorbu v hlavním vysílacím čase v České televizi. Takže jsem se mohl už dál rozvíjet jenom tím, že bych dostal ještě větší, jiný prostor - a ten jsem nedostal. Moje únava se násobila, protože jsem měl pocit, že přešlapuju na místě,“ říká ve velmi otevřeném rozhovoru.

V roce 2012, po smrti Václava Havla, se navíc v životě Fera Feniče něco zlomilo.

„Navrhl jsem přejmenovat ruzyňské letiště na Letiště Václava Havla. A mělo to i svoji odvrácenou stránku. Netušil jsem, že česká společnost je tak rozdělená. Denně mi přicházelo několik set e-mailů výhrůžek. Dvakrát jsem dostal v obálce kulku. Celé to vyvrcholilo, když mě jeden pán 
fyzicky napadl na Národní třídě, nejdřív na mě plivnul a řekl: To je za toho kurevníka a alkoholika Havla.“

Bylo to v době před první prezidentskou volbou, takže o tom, jak moc je rozdělená česká společnost, se v tu dobu ještě tolik nevědělo. O to víc to Feničem otřáslo. Letiště se mu sice s podporou patřičných úřadů a několika desítek tisíc lidí, kteří podepsali petici, přejmenovat podařilo, v něm ale zůstal pocit, že tu pro něj už není bezpečno.

„V té době jsem se rozhodl najít si nějaké místo na jihu Evropy, ke kterému mám jazykový vztah. Kdysi jsem totiž studoval v Itálii. A od té doby trávím část času i mimo Českou republiku,“ říká Fero Fenič. „Později se to zklidnilo, ale ukázalo se, že je pro mě velmi dobré střídání prostředí, mentalit, české a teď té jižanské. Osvobozuje mě to a pomáhá k vnitřní stabilitě.“

V poslední době se vrátil opět k natáčení. Rozhodl se totiž zpracovat v celovečerním dokumentu životní příběh Hany Hegerové.

Jaké neznámé momenty ze života slavné šansoniérky už objevil? Proč a jak přišel s projektem filmových profilů českých osobnostní GEN? Jak vidí dnešníma očima některé vtipy z České sody? A proč rozhodl, že se jubilejní 30. ročník mezinárodního festivalu Febiofest už nekonal?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Dramatizace českého bestselleru, za který autorka Kateřina Tučková získala i Státní cenu za literaturu, měla mít 1. dubna premiéru ve Slovenském národním divadle. Hra ale byla během zkoušení zastavena. 

Příběh Bílé Vody se týká postavení řeholnic jednoho církevního řádu a je zasazený do období od 50. let do současnosti.

„Ohlasy na knihu nejsou jenom pozitivní, což vlastně kvituji s povděkem, protože kdyby se to nachýlilo jenom na jednu stranu, tak by to bylo podezřelé,“ říká jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Kateřina Tučková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Bílá Voda, na níž autorka pracovala deset let a která se záhy po svém loňském vydání stala Českým bestellerem roku za beletrii pro dospělé, vyvolala diskuze nejen kvůli popisu poměrů, které zažívaly členky církevního řádu od dob vynuceného věznění komunisty v 50. letech minulého století, ale i kvůli otevření otázky, zda by řeholnice neměly mít v dnešní církvi „více respektovanou pozici“, jak v rozhovoru říká Kateřina Tučková.

Teoložka Mireia Ryšková dokonce v reakci na knihu Bílá Voda uvedla, že nerovné postavení žen v římskokatolické církvi dosud nikdo kromě Kateřiny Tučkové neotevřel.

„Tabuizovaná témata mě vyloženě přitahují,“ říká na to v rozhovoru Kateřina Tučková a zmiňuje například i svůj román Vyhnání Gerty Schnirch zabývající se otřesnými poměry při poválečném odsunu československým Němců z Brna. „Díky tomu, že jsem (při psaní Bílé Vody, pozn. red.) začala rozkrývat příběhy řeholnic, přišla i problematika moravské podzemní církve.“

Kateřina Tučková v knize popisuje situace, kdy řeholnice byly vysvěcené na katolické kněze právě proto, aby pomáhaly lidem v extrémních životních situacích, v komunistických internacích či vězeních.

Tento motiv v románu právě u části církevních kruhů vyvolal kontroverze. „Měla jsem obavu, jak se k tomu postaví řeholnice, ale vlastně mi přicházely strašně milé reakce. Negativní jsou též, ale mně utkvějí především ty, kdy jsme se potkaly a porozuměly si,“ říká Kateřina Tučková.

Bílá Voda se během příštího roku objeví na repertoáru dvou českých divadel. V únoru ji uvede Městské divadlo v Brně v režii Dodo Gombára, v květnu pak pražské Stavovské divadlo v režii Michala Vajdičky. Už letos v dubnu ji mělo v plánu Slovenské národní divadlo, které ale během zkoušení přikročilo k velmi netradičnímu kroku. Premiéru zrušilo a inscenaci stáhlo.

„Během zkoušení se něco stalo a hra nebyla uvedena – jak to psali? - z důvodu ideově koncepčních střetů. A to já nevím, co může přesně znamenat,“ říká v rozhovoru Kateřina Tučková. „Za tím se může skrývat úplně cokoliv.“

Seznam Zprávy následně oslovily i Slovenské národní divadlo s žádostí o vyjádření. Šéfka činohry Miriam Kičiňová se pokusila záležitost vysvětlit pouze „mimo záznam“. Mluvila obecně o rozdílných představách autorského týmu, dramaturga divadla a dokonce i herců, kteří byli obsazeni do hlavních postav. Žádost o oficiální odpověď, kterou by bylo možné publikovat, bohužel nevyslyšela.

Kateřina Tučková čerpá při psaní svých románů, jako byly například Žítkovské bohyně, inspiraci v archivních materiálech. Už se znovu vydala do archivu a o čem bude její další kniha? Co ji přiměje k tomu, že dokáže smazat už napsaných 800 stran a začít znovu? Je pro ni psaní terapií, zvlášť když jí k minulosti pojí neradostné vzpomínky na dětství?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Zpěvačka Aneta Langerová už několikrát dokázala využít svou popularitu k tomu, aby upozornila na celospolečenský problém. Nyní se v rozhovoru pro Seznam Zprávy například vrací k situaci, kdy se otevřeně přihlásila k LGBT komunitě.

„Věřím tomu, že to i tu debatu třeba trochu otevřelo,“ říká v rozhovoru Aneta Langerová, když popisuje, jak se před lety – už v dobách své slávy – svěřila, že žije ve vztahu s ženou.

„Když jsem začínala zpívat v těch mých sedmnácti, tak to bylo tabu a měla jsem velký strach z toho, co to udělá. Potom jsem to hodila za hlavu, všechno se vyřešilo a přestala jsem na to myslet. Řekla jsem si, že jsem taková, jaká jsem. Bylo důležité, že mě přijala rodina a že jsem měla obrovskou oporu. A když to zjistila veřejnost, tak na to reagovala vesměs pozitivně.“

Aneta Langerová, která je dalším hostem v pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností, nyní podporuje přijetí zákona, který by umožnil manželství i pro stejnopohlavní páry.

„Ano, pojďme být otevření a nechme každého žít tak, jak chce,“ říká Langerová a dodává: „Chápu, že to má nějaké historické kořeny (manželství jako svazek muže a ženy, pozn. red.) a že je to citlivé téma, ale zase na druhou stranu, proč by si člověk nemohl vzít druhého člověka, kterého má rád?“

V minulosti se Aneta Langerová výrazně angažovala v projektu Světluška na pomoc nevidomým a slabozrakým lidem. „Vždycky jsem cítila, že všechno nemusí být jenom pro mě. I na tom začátku, když jsem viděla tu neuvěřitelnou popularitu, kterou mi tehdy soutěž (Česko hledá Superstar, pozn. red.) přinesla. A nevěděla jsem, co s tou popularitou mám dělat. Ještě se svou povahou! První, co nás s bratrem Nikolou napadlo, bylo přesměrovat tuto pozornost někam, kde to může v nějaké větší míře pomoct,“ říká v rozhovoru Aneta Langerová.

Hrdě se hlásí i k výročím 17. listopadu 1989, stala se dokonce nástupkyní Marty Kubišové při interpretaci Modlitby pro Martu: „Vždycky cítím obrovské poděkování té generaci, která pro nás, moji generaci a generaci mladších, vybojovala krásný prostor, ve kterém můžeme žít svobodněji než oni.“

Letos, u příležitosti nedožitých 90. narozenin první ženy Václava Havla, zase natočila Píseň pro Olgu. „Olga Havlová je pro mě ikona. Velmi silná, statečná žena, ke které chovám velkou úctu, ač tady není a nikdy jsme se v životě nepotkaly,“ vysvětluje zpěvačka. 

Příští rok Aneta Langerová oslaví dvacet let na scéně populární hudby (vítězkou soutěže Česko hledá Superstar se stala v sedmnácti letech v roce 2004). Svými posledními autorskými projekty (zejména deskami Na Radosti a Dvě slunce) získala uznání hudební kritiky i úspěch u posluchačů. Výrazně se vzdálila zažité představě „televizního obličeje“, který zazpívá to, co mu ostatní autoři napíší a producenti předloží.

„Když jsem tehdy přišla do té soutěže, viděla jsem spoustu lidí a s tou svou povahou jsem se věčně někde schovávala, aby mě nikdo netočil, aby se mě nikdo na nic neptal,“ vzpomíná na své „televizní“ začátky. „Je to celé paradox, že to došlo až tak daleko. Že se budu chtít vymanit z toho očekávání po soutěži, tak to jsem věděla hned. Věděla jsem, že nechci být jenom tváří, ale že chci dělat hudbu. Že to je to důležité.“

Věří tomu, že lidi v sobě nesou „světlo dobré vůle“, jak zpívá v Písni pro Olgu? Kdo jsou lidé, kteří ji v hudbě nejvíc ovlivnili? Jak prožívala, když po dvou letech vítězství v Českém slavíkovi vracela žezlo Lucii Bílé? A proč nechce zpívat protestsongy jako Karel Kryl, kterého přitom obdivuje?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Už jen pár týdnů a dvacetiletý mandát Pavla Rychetského u Ústavního soudu se naplní. V rozhovoru pro Seznam Zprávy bilancuje, co zažil jako předseda soudu a proč ve funkci zůstal mnohem déle, než měl v plánu.

„Dvacet let je strašně moc, skutečně,“ říká brzy osmdesátiletý Pavel Rychetský a dodává: „Myslím, že to na člověku zanechá hluboké stopy.“

Tak dlouhé období v čele Ústavního soudu podle něj není zdravé. On sám se stal poprvé ústavním soudcem na deset let z rozhodnutí prezidenta Václava Klause v roce 2003, na dalších deset let jej jmenoval v roce 2013 prezident Miloš Zeman.

Tehdy už Rychetský plánoval, že to v polovině mandátu vzdá. Jenže mezitím se začal výrazně názorově rozcházet se Zemanem – a svým předčasným odchodem mu nechtěl otevřít možnost, aby ještě ve funkci hlavy státu jmenoval jeho nástupce.

„Má motivace byla taková, že je důležité, kdo přijde na mé místo. A o tom rozhoduje hlava státu. A pokud se týče v té době prezidenta republiky, tam jsem si nebyl jist, že by došlo k dobré a kvalitní volbě mého nástupce,“ říká Pavel Rychetský, který byl dalším hostem v pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Doslova se dá říci, že jsem si prostě spočítal, že mám delší mandát asi o půl roku (než prezident Zeman, pozn. red.) a že to prostě musím vydržet,“ dodal. U Ústavního soudu skončí letos přesně 6. srpna.

Rychetského nástupce v čele Ústavního soudu tudíž vybrala až nová hlava státu – Petr Pavel.

Pavel Rychetský se v rozhovoru vrací i ke svému působení v Chartě 77, k začátkům Občanského fóra v listopadu 1989 a prvním polistopadovým měsícům, kdy musel ve funkci nového generálního prokurátora vyhazovat ty, kteří před tím šikanovali politické vězně.

Ačkoliv byl v politice od samého začátku spíš názorovým oponentem Václava Klause (Klaus po rozpadu Občanského fóra zakládal ODS, Rychetský se tehdy stal členem Občanského hnutí a později sociální demokracie), v roce 2003 se jejich cesty potkaly – Klaus jako nově zvolená hlava státu ovlivnil, že to bude zrovna Rychetský, kdo povede Ústavní soud.

A podle Rychetského v tom klíčovou roli sehrálo to, že při volbě prezidenta šel Klausovi z cesty. „Říká se to. A asi to je dokonce pravda,“ prozrazuje Rychetský. „Posílal mi různé emisary a různé vzkazy a nabídky. Nevím, jestli tušili nebo věděli, že mnohem víc stojím o ten Ústavní soud než o Pražský hrad…“

Rychetský měl totiž po odchodu Václava Havla z funkce prezidenta v roce 2003 silnou podporu nejen mezi sociálními demokraty a pokud by na novou hlavu státu kandidoval, mohl uspět. Proč to tedy ani nezkusil?

„Já to říkám nerad, ale kvůli mojí manželce. Ona by byla nešťastná a ona mi to taky rovnou řekla. Dokonce s tak tvrdou výhrůžkou, že jsem musel ustoupit.“

Je pro člověka vyšší věk osvobozující? Musel se Pavel Rychetský v čele Ústavního soudu přemáhat, aby nedával najevo politický názor? Proč po listopadu 1989 nenavrhl zákaz KSČ? Jaký byl Miloš Zeman šéf ve vládě a proč jeho prezidentství hodnotí slovem - zklamání?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Legendární herečka, slavná z řady filmů a seriálů, v příštích dnech převezme Cenu prezidenta filmového festivalu v Karlových Varech. V rozhovoru pro Seznam Zprávy bilancuje svůj život před kamerou a v divadle, ale i krátké působení v politice.

O své práci a hereckých výkonech mluví Daniela Kolářová velmi skromně, jako by jí sebeprezentace nebyla zrovna příjemná. „Při té práci vám jde o to naplnit obsah té figury, souznění se scénářem, s tím, co to chce vypovědět divákovi. To je vaše hlavní starost. A to, že za to dostanete nějakou cenu, to je náhoda,“ říká Daniela Kolářová v pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V rozhovoru se vrací i k začátku 90. let, kdy po dva roky pověsila herectví na hřebík a stala se poslankyní Občanského fóra v českém parlamentu. Její porevoluční vystřízlivění ale přišlo očividně mnohem dřív než u většiny české veřejnosti a v roce 1992 z parlamentu odcházela naprosto znechucená.

„Byla jsem unavená, strašně vyčerpaná a prostě jsem se těšila, že se vrátím zpátky do divadla. Že se vrátím k něčemu, co je mi bytostně blízké,“ říká Daniela Kolářová.

Z působení v parlamentu se jí prý často vybavuje vzpomínka na začátky debat o právním rámci transformace neboli převodu státního majetku do soukromých rukou.

„Pan profesor Švejnar (ekonom, trvale žijící v USA, pozn. red.) tehdy nabídl určitý právní rámec, aby se nekradlo, nebo aby to bylo trošku komplikovanější. A ODS i ODA to odmítly. Když jsem pak odešla z České národní rady a ve volbách vyhrála ODS, tak jste najednou viděl, co se skutečně děje, že se velice snadno krade. A mě to popuzovalo, protože lidé vyznávali to, co se říkalo za totality: Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

V roce 1992 se Daniela Kolářová vrátila naplno ke své herecké práci. A navázala na svou úspěšnou kariéru před listopadem 1989 (série rolí v legendárních filmech a seriálech, jako byla Noc na Karlštejně, Na samotě u lesa či Nemocnice na kraji města). Za své herecké výkony v 90. a dalších letech, například ve filmech otce a syna Svěrákových, získala filmového Českého lva či divadelní Cenu Alfréda Radoka.

Během rozhovoru dala zřetelně najevo, že ji trápí politická a společenská situace, v Česku i ve světě. Padla slova o „trapné úrovni“ Andreje Babiše i „psychicky nezdravém“ Donaldu Trumpovi. „Ráda bych, aby se to nějak vyčistilo a ten svět přišli zklidnit lidi s pozitivní motivací.“ I proto prý v lednových prezidentských volbách aktivně podporovala Petra Pavla.

Vedle deziluze z politiky zažila v posledních letech také nepříjemné pocity na své domovské scéně – v pražském Divadle na Vinohradech. Ačkoliv v roce 2012 byla členkou komise pro výběr nového ředitele a hlasovala pro Tomáše Töpfera, s tím, kam se pod jeho vedením začalo divadlo ubírat, včetně rozpadu stálého hereckého souboru, nebyla spokojena a v roce 2015 - po 45 letech - z divadelního angažmá odešla. „Najednou jsem si uvědomila, že to pro mě ztratilo smysl,“ říká v naprostém klidu.

Smysl mezitím našla v něčem úplně jiném – v práci na zahradě u své chalupy na Dobříšsku. 

„Ta práce s hlínou, když zjistíte, jak to voní! A má to historii a také budoucnost… A vy máte šanci jako člověk z města, úplnej truhlík jako já, třeba bojovat s plevelem, s kopřivami, s ostružinami,“ zasní se a svou myšlenku vypointuje: „Najednou pochopíte, že příroda je Pánbůh. Že to je geniálně vymyšlené a že my jsme jí dostali na starost, aby nás živila, abychom ji třeba dokázali i zkrášlit, a ne abychom ji ničili. Že jsme dostali obrovský dar a moc jsme se provinili.“

Jak se podle Daniely Kolářové změnil vkus diváků? Jaké ona sama zažívá pocity, když v televizi vidí filmy, ve kterých hrála v 70. letech? K čemu podle ní vedla normalizační cenzura? A proč před lety prohlásila, že „v životě neviděla pohromadě tolik hloupých chlapů jako v politice“? 

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Třiaosmdesátiletý chirurg, který v Česku jako první transplantoval plíce a po operaci nádoru u prezidenta Václava Havla se stal lékařskou celebritou, vnímá už teď velké riziko medicíny: „Lékaři s lidmi málo komunikují.“

Rytíř lékařského stavu, emeritní přednosta chirurgické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Pavel Pafko začal operovat už před 60 lety. Za tu dobu udělala medicíny obrovské pokroky a ty další jsou na spadnutí: vstup umělé inteligence do léčebného procesu.

„Umělá inteligence v mnoha segmentech nahradí lékaře,“ říká Pavel Pafko a okamžitě na příkladu vysvětluje výhodu, které to bude mít.

„Příkladem mohou být zobrazovací metody, rentgen. Když v počítači budou statisíce rentgenových snímků plic, tak počítač uvidí vaše plíce a bude schopen odečíst, co by tam nemělo být, pokud tam bude něco patologického,“ říká Pavel Pafko v rozhovoru pro Seznam Zprávy a pokračuje: „Tu schopnost nebude mít žádný rentgenolog, protože žádný z nich sto tisíc lidí neviděl. Navíc lékař může být po noční službě, může mít nějaké osobní problémy, je to člověk jako my všichni. Počítač nebude unavený a nebude mít soukromé, emocionální problémy.“

Pavel Pafko, který v minulosti operoval prezidenta Václava Havla (1996) a nedávno měl v péči i těžce nemocného Miloše Zemana (2021), byl hostem pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností. Mluvil zde o vývoji medicíny, zásadním zvratu v českém zdravotnictví po roce 1989, schopnosti včas odejít a předat místo nástupci a také o tom, co současným lékařům chybí.

„Odcházíme od pacienta,“ říká Pavel Pafko s odkazem na současné debaty o takzvané distanční medicíně, léčení po telefonu. „Má to samozřejmě mnohé výhody, některé věci vyřídíte jednoduše, rychle. Ale nevím, jestli je to vždy k prospěchu pacienta. Lidé si dnes nestěžují na operaci nebo na léky, které dostávali. Stěžují si na kontakt, na chování. Lékaři s nimi nekomunikují, nevysvětlují jim to.“

Kritizuje například podepisování lejster před operací, kdy pacient musí souhlasit předem se vším, co se s ním bude dělat. „Důvěra je dnes nahrazena podpisy na papírech.“

Kdo jsou VIP pacienti a má dostávat prezident stejnou péči jako člověk bez domova? Jaké má výhody být slavným lékařem? A jak to zařídit, aby člověk prožil šťastný život?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jeden z nejlepších fotbalových brankářů na světě bilancuje svou kariéru v rozhovoru pro Seznam Zprávy a po roční pauze, kterou si ve fotbale dal loni v červnu, říká: „Zregeneroval jsem, a kdyby přišla možnost, která se nedá odmítnout, jsem připravený do toho zase skočit.“

V jeho devatenácti letech za něj Sparta zaplatila 22 milionů. O tři roky později za něj už majitel londýnské Chelsea dával v přepočtu půl miliardy korun. A všem se to vyplatilo. S Petrem Čechem v bráně kluby slavily vítězství a sčítaly trofeje. On sám je dnes držitelem rekordu v počtu zápasů v Premier League s vychytanou nulou (202) a od letošního května i členem Síně slávy nejlepší ligy světa.

„Dostat se do Síně slávy, v té konkurenci a ze všech těch hráčů, kteří tam kdy nastupovali, o tom jsem nikdy ani nesnil. Ani mě to nenapadlo. Že budu mít několik rekordů v Premier League, nad tím člověk taky nepřemýšlí,“ říká Petr Čech v rozhovoru, který je součástí nového pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Jako mistra Evropy hráčů do 21 let z roku 2002 ho mrzí, že v seniorské reprezentaci na nějaký titul nedosáhl. Jeho největším úspěchem bylo třetí místo z Mistrovství Evropy ve fotbale 2004 v Portugalsku. „Zlatá medaile s českým národním týmem mi trošičku chybí. Ale byli jsme tomu blízko.

Řadu těch největších vítězství a titulů dokázal Petr Čech získat i poté, co se na hřiště vrátil po tříměsíční pauze vynucené vážným zraněním hlavy - když mu v říjnu 2006 hráč Readingu způsobil kolenem frakturu lebky. „V ten moment si řeknete: ‚Všechno se může změnit, každým dnem, v jedné vteřině.‘“

Rozhodnutí vrátit se tak rychle do brány bylo proti doporučení lékařů: „Mohlo to být špatné rozhodnutí, ale já jsem v tu chvíli prostě myslel, že je to to nejlepší. A nakonec se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí.“

V rozhovoru mluví i o tom, jaký je celkově nápor vrcholového sportu na lidské tělo, s jakými neduhy bojoval a proč se nakonec v roce 2019 rozhodl s aktivním hraním fotbalu skončit. „Vrcholový sport tělu neodpouští.“

V posledních třech letech nastupuje pro změnu jako brankář do hokejové brány. Nedávno přestoupil v anglické lize do týmu Oxford City Stars: „Nejsem úplně začátečník, ale samozřejmě doháním ztracený čas.“

Přemýšlení nad tím, do čeho vrhne svou energii po všech veleúspěších ve fotbalové kariéře, si občas zpestřuje hraním na bubny. A to nejen doma pro radost. Podílel se na natáčení už dvou alb anglické skupiny Wills & The Willing. „Nemám ambici, že za pět let budu součástí nějaké kapely. Ale samotného mě zajímá, jak daleko se s tím dokážu dostat.“

Nezamotalo mu hlavu, když za něj v devatenácti letech pražská Sparta zaplatila 22 milionů korun? Jak dlouho mu vydrží rekord v počtu zápasů s vychytanou nulou? Co mu řekl majitel Chelsea Roman Abramovič, když se v roce 2015 rozhodl změnit dres a jít ke konkurenci - do Arsenalu? A jak vnímá protiruské sankce uvalené na Abramovičův klub po spuštění ruské agrese na Ukrajině?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Po dvou nedávných hospitalizacích, jedné se zápalem plic, se zotavuje bývalý vicepremiér a prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg. V rozhovoru pro Seznam Zprávy ale potvrzuje, že se stále aktivně zajímá o dění kolem sebe.

„Když vám je 85, tak už nejste v plné síle. Infekce vás lehce dostanou a tak. To si člověk musí zvyknout. Tak, jak jsem ohluchl a špatně vidím, špatně chodím, ani už nepajdám, to jsou všechno důsledky stáří,“ říká v úvodu rozhovoru Karel Schwarzenberg, pohybující se v poslední době na kolečkovém křesle. „Zvědavej jsem ale furt.“ Označuje se dokonce za „prducha“ neboli pracujícího důchodce.

Během půlhodinové rozmluvy ve studiu Seznam Zpráv, kde vzniká projekt Galerie osobností, potvrdil, že ho neustále zajímá politické dění, nedávno se dokonce stal členem týmu externích poradců prezidenta Petra Pavla.

„Mám dojem, že to dělá velice dobře. Například mě potěšilo, že jel do Let (místo, kde byl za druhé světové války internační tábor pro Romy, pozn. red.). Byl to první prezident po Václavu Havlovi. Dvacet let se tam žádný prezident neobjevil. Přičemž pro české dějiny je to důležité místo. A řekl, co je tam nutné říct. To je typický příklad, že opravdu přemýšlí o svém úřadu. Dělá to správně. Taky když se vyjadřuje k bezpečnostním otázkám, má to hlavu a patu. Takže prozatím, musím říct, mu nemůžu nic vytknout,“ říká v rozhovoru Karel Schwarzenberg.

Petr Pavel se zúčastnil 14. května pietního shromáždění v Letech u Písku u příležitosti 80 let od transportu 420 uvězněných Romů do Osvětimi a řekl zde mimo jiné: „Je správné a potřebné si tyto události připomínat jako temnou kapitolu dějin, i těch našich.“

Karel Schwarzenberg svou aktivní politickou činnost ukončil na podzim 2021, kdy se rozhodl už dál nekandidovat do Poslanecké sněmovny. Říká, že už to bylo nevyhnutelné, ale politika mu chybí.

„Vzhledem ke zdravotnímu stavu, jak jsem už ve Sněmovně pomalu neslyšel nic a ta hluchota pokračovala, a když člověk ani neslyší, nemůže tudíž diskutovat, tak má jít. (…) Vždycky bych ale chtěl být u toho, samozřejmě ano. To není tak, že bych toužil po důchodu. Ale člověk prostě musí uznat, že když mu to zdraví nedovolí, tak je holt konec, no.“

Který den považuje za ten nejšťastnější ve svém životě? Co musel zařizovat na Hradě v roce 1990 v pozici poradce prezidenta Václava Havla a později jeho kancléře? Co ho sblížilo s Miroslavem Kalouskem? A co si řekli s Milošem Zemanem, když se devět let po svém prezidentském souboji loni v létě setkali na zámku v Lánech?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jeden z nejúspěšnějších českých režisérů se pustil do politicko-kriminálního tématu. A v České televizi narazil. „Myslím, že by veřejnoprávní televize mohla mít sílu dělat trošku provokativní věci,“ říká Jan Hřebejk v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do práce na televizní sérii se pustil se svým dlouholetým kolegou scenáristou Petrem Jarchovským. Předlohou jim byly knihy Operace Rath a Sněžím! od novináře Radka Kedroně (zástupce šéfredaktora Seznam Zpráv).

„Nejdřív to Česká televize chtěla, ale pak mi bylo vzkázáno: ‚My to nechceme.“ 

Podle Jana Hřebejka se televize lekla možných žalob od reálných a stále žijících osob a od záměru natočit hranou sérii o největší korupční kauze v české politice posledních patnácti let upustila. 

„Česká televize se ústy svého právního oddělení obává komplikací, protože je to přece jenom investigativa. Jsou tam reálné postavy, ale nejenom odsouzené postavy. A po určitých dramatických zkušenost z poslední doby se Česká televize rozhodla, že to riskovat nebude,“ říká Hřebejk v rozhovoru, který je součástí nového cyklu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Veřejnoprávní televize ústy své mluvčí Karoliny Blinkové k režisérovu vyjádření nyní uvedla: „Česká televize si seriál o Rathovi neobjednala. Česká televize dostala nabídku na realizaci již napsaného seriálu, kterou se rozhodla nevyužít.“ Důvody mluvčí ani na doplňující dotaz neuvedla: „To není podstatné. Důležitější je, že ten seriál nepsali pro nás.“

Jan Hřebejk v rozhovoru říká, že Česká televize na začátku rozhovor chtěla: „Ano, samozřejmě. Ty knížky jsou přece populární, ty případy jsou zajímavé. … Štve mě to, protože si myslím, že by veřejnoprávní televize mohla mít sílu dělat trošku provokativní věci.“

Napsané scénáře tak zatím skončily v šuplíku. „Dopřáli jsme si roční prázdniny, které nám zkomplikovaly život. Ale to je určité riziko povolání.“

Filmový, televizní a divadelní režisér, držitel řady Českých lvů, festivalových cen i nominace na Oscara za film Musíme si pomáhat v rozhovoru mluví i o zásadní proměně témat, kterým se ve svých dílech věnuje. 

„Dneska víc tíhnu k současným tématům, dřív mě to táhlo k retro komediím,“ říká režisér legendárních Pelíšků, Šakalích let či Pupenda.

V posledních letech se soustředí na natáčení televizních seriálů. Pokud jde o film pro kina, naposledy uvedl v roce 2017 trilogii Zahradnictví, která se ale nesetkala s velkým úspěchem. „Uvedli jsme se do dluhů, protože je velice riskantní vyrobit něco, co je de facto velkorysou televizní minisérii, a distribuovat to během jednoho roku. Taky nám to vzalo trošku sebevědomí,“ říká otevřeně režisér. Svých filmařských ambicí se ale nevzdává.

O čem by chtěl točit příště? Proč považuje za své nejlepší filmy Musíme si pomáhat a Učitelka? Jak se vypořádal s tím, že jeho televizní sérii Pozadí událostí někteří recenzenti vyčítali genderové stereotypy a zlehčování sexuálního obtěžování? A s jakou scénou z filmových Pelíšků si myslí, že by dnes mohl narazit?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

„Teď už si budu dávat pozor na každé slovo, abych se někoho nedotkla. Budu se ptát: Tak z které strany teď přijde facka,“ říká Alena Mornštajnová k nedávnému obvinění, že v novém románu opsala příběh zveřejněný před pár lety.

Nejprodávanější česká spisovatelka, jejíž knihy patří tradičně mezi bestsellery, uvedla v dubnu na knižní trh román Les v domě. Drama toxické rodiny, v níž všichni lžou a předávají si zlo z generace na generaci.

Alena Mornštajnová byla dalším hostem v novém pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností. Pozvání dostala ještě před vydáním knihy, a tudíž i před „melou“, která se strhla po zveřejnění kritiky v onlinovém deníku Alarm. V ní byla Mornštajnová obviněna, že se v knize nechala inspirovat případem výtvarnice Toy Box, která právě v Alarmu před čtyřmi lety popsala svůj příběh, kdy ji jako malou dívku sexuálně zneužil dědeček. (K případu jsme zveřejnili podcast 5:59 s kulturním editorem Seznam Zpráv Jonášem Zbořilem).

Spisovatelka inspiraci zveřejněným případem popřela, vydavatelství Host i řada kolegů-spisovatelů se za ni postavilo. Nicméně kauze to na intenzitě neubralo. A ovlivnila i téma rozhovoru v Galerii osobností.

„Moji čtenáři musí být zákonitě zklamaní tím, že vlastně vědí, o čem ta kniha je,“ říká Alena Mornštajnová. „Psala jsem ji dva roky a psala jsem ji opatrně, tak, aby čtenář objevoval téma té knihy. Ale teď stačí nahlédnout na sociální sítě, otevřít noviny a budou vědět… A to mě trošku mrzí. Protože na začátku byla jedna podle mě velmi nepodařeně napsaná kritika.“

Spisovatelka říká, že se na situaci, která nastala, nedalo vůbec připravit. 

„Nikdy nevíte, kdo vás napadne. Mě jenom překvapilo, že si někdo myslí, že čtu Alarm. Že si někdo myslí, že se dělají rešerše na Googlu. Základem rešerše jsou vždycky knihy. Takže jsem o tom příběhu Toy Box nevěděla.“

V rozhovoru říká, že ji obvinění z krádeže příběhu do jisté paralyzovalo a vzalo ji tvůrčí svobodu. „Muselo to vzniknout nějakým velkým nedorozuměním, protože já okolo sebe šířit to špatné nechci a nechci mluvit o špatných věcech. Ta kniha je řetězení zla a já nechci být součástí toho řetězu. Já prostě chci, aby spolu lidi žili nějakým smířlivým způsobem. A podle mě to jde.“

Události, které se kolem knihy rozvířily, jí prý vzaly i chuť k dalšímu psaní. „Vždy jsem si sedla k počítači a měla pocit, že to je ten můj prostor, ve kterém můžu dělat všechno. Ale teď už si budu dávat pozor na každé slovo, abych se někoho nedotkla,“ říká Alena Mornštajnová. Doufá, že až momentální emoce odezní, chuť k psaní se jí vrátí.

Jakou mívá Alena Mornštajnová motivaci, když se pouští do psaní románu? Co sama jako čtenářka považuje za dobrou knihu? Proč jí psaní trvá tak dlouho? A neuvažuje o tom, že by se vrátila k výuce angličtiny a překladatelství?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Jednou kandidoval na hlavu státu a jen těsně jej porazil Václav Klaus. Podruhé ho zradilo zdraví a do souboje s Milošem Zemanem se ani nepustil. Petr Pithart se v rozhovoru vrací k oběma událostem.

Bývalý premiér a předseda Senátu Petr Pithart za KDU-ČSL se jako jeden z mála politiků po letech vrací k událostem, jichž byl v posledních třiatřiceti letech svědkem a komentuje, zda se zachoval správně. „Já se k tomu vracím docela systematicky,“ říká v pořadu Galerie osobností. „Ano, několikrát jsem něco měl udělat a neudělal, nebo udělal něco špatně.“

V otevřeném rozhovoru se vrací i ke dvěma prezidentským volbám, které mohl velmi zásadně ovlivnit.

Po konci mandátu prezidenta Václava Havla v roce 2003 tehdejší poslanci a senátoři nedokázali dlouho dobu zvolit novou hlavu státu. Žádný z adeptů nejdřív nedokázal získat většinu hlasů. Klíčové se nakonec ukázaly hlasy komunistických zákonodárců.

„Asi hodinu před volbou za mnou přiběhli lidovci, vyděšení: ‚Klaus byl v klubu u komunistů! Už jsme ti to vyjednali.‘ Já jsem řekl: ‚No, když tam šel Klaus, tak tam půjdu i já.‘ A komunisti po mně chtěli, abych řekl, že za nich bylo taky něco dobrého. A mně se to tady všechno sevřelo a já věděl, že jim, mým potencionálním voličům, to prostě říct nemůžu,“ líčí Pithart.

Chybějící hlasy od komunistů nakonec rozhodly, že Petr Pithart neuspěl. Hlavou státu se na příštích deset let stal Václav Klaus.

Když v roce 2013 Češi poprvé prezidenta volili přímo, Petr Pithart znovu zvažoval kandidaturu: „Ale začal jsem kulhat a věděl jsem, že to nejspíš skončí nějakou operací. Nakonec to byla veliká operace páteře. A já si říkal: To nemůžu riskovat. Kulhající prezident, to není dobře. Národ má právo na prezidenta v plné síle.“

Když následně viděl, jakou politiku razí Miloš Zeman a jak se orientuje na Rusko a Čínu, „trpěl“. „Kdybych věděl, co nás čeká, tak bych se smířil s tím, že budu možná prezident na kolečkách. A řekl bych si: Stojí to za to. Ale to jsme nikdo nevěděli, co Zeman udělá,“ dodává.

Prokletí této vlády

Petr Pithart v rozhovoru popisuje i to, proč jako první polistopadový český premiér ve volbách v roce 1992 neuspěl („Zaslouženě jsme prohráli.“), jak by se v dnešní politice musel chovat („Musel bych se stát méně rozumářem-intelektuálem a více vůdcem.“) a proč dnešní vládě Petra Fialy vyčítá nešikovnou komunikaci („Lidem se musí záměry vysvětlovat jasně, stručně. Až na výjimky to v této vládě nikdo neumí. To je její prokletí.“)

Pithart se obává, aby se země v příštích sněmovních volbách, které mají být na podzim 2025, nevrátila do rukou populistů a nešla stejným směrem k autoritářské demokracii jako řada západních států. Uvědomuje si, že ve volbách 2021 bylo vítězství koalice Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) do velké míry dílem náhody. 

„Kdyby ten exhibouš Šlachta nezaložil stranu (Přísaha, pozn. red.) a nevzal pár procent, tak by ty hlasy šly Babišovi. To vítězství (Spolu, pozn. red.) ve volbách bylo něco zcela unikátního. Tenkrát jsem se odvážil říkat, že jsme vstoupili na jeviště světových dějin,“ říká s odkazem na to, že řada zemí se právě od klasických stran už tehdy začala odvracet k populistům a nacionalistům.

Jak sám zpracoval své politické prohry a jaké byly návraty do „civilu“? Za co dodnes vděčí Chartě 77? Co si řekl, když se poprvé setkal s Václavem Klausem? A líbil se mu televizní seriál Volha?

Poslechněte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Každý rok napíše dvě nové hry. Říká, že kvůli grantu od pražského magistrátu prostě „musí“. „Někdy je to blbý, ale většinou to uspěje,“ vysvětluje s ironií sobě vlastní Jiří Suchý v Galerii osobností.

Jiří Suchý působí v divadle Semafor jako muž mnoha profesí. Je mimo jiné režisérem, hudebníkem, textařem, hercem a výtvarníkem.

„Mám pořád pocit, že do důchodu teprve vstoupím, poněvadž mně je pouze 91 let. Jsem těžce pracující za sedm lidí,“ usmívá se. Po chvíli ještě dodává: „Mládí mě začíná opouštět a já to začínám cítit.“

Jiří Suchý, který dvanáct večerů z měsíce tráví před zaplněným divadelním sálem, se v Galerii osobností, novém projektu Seznam Zpráv, svěřuje, že už chtěl zodpovědnost za Semafor předat na někoho dalšího. Ale nevyšlo to. 

„Když jsme to zkusili a třeba Jiří Štědroň pro nás napsal dvě výtečné hudební komedie s krásnými písničkami, lidi tleskali, ale hrálo se to šestnáctkrát. A já vím proč,“ vysvětluje Suchý. 

„Do Semaforu se prostě chodí na Suchého a Jitku Molavcovou. Prostě je to taková setrvačnost v myšlení a já se jí snažím odbourat. Ale to znamená, že by tam musela být nějaká mimořádná osobnost a nějaký text, který by se stal hitem sezóny. Tam by se to možná zlomilo,“ dodává.

Zatím Jiří Suchý sám, rok co rok, píše dvě nové hry, což je, jak říká, podmínkou finančního příspěvku od pražského magistrátu. „Divadlo je neustále vyprodané. Když ho chci udržet, musím psát. Bylo by mi líto, když bych to musel v 64. sezóně zavřít,“ říká.

Za své mistrovství a zásluhy získal Jiří Suchý od dvou prezidentů – Václava Havla a Miloše Zemana – naprosto výjimečně dvě státní vyznamenání: Medaili za zásluhy (1995) a Řád Tomáše Garrigua Masaryka (2013). 

Jeho písničky a divadelní hry znají a zpívají generace posluchačů a diváků. Letos v dubnu Divadlo Semafor uvedlo v nové úpravě legendární jazzovou operu Dobře placená procházka, kterou napsali v roce 1965 s Jiřím Šlitrem.

Z více než 1400 písňových textů a hudby k třem stům písničkám, které za svůj život napsal, se „dokáže postavit tak za třicet“. „Tím nechci říct, že ty ostatní by byly nějak totálně blbý, to ne. Ony jsou dobré, ale je to takový solidní průměr nebo trochu i nadprůměr,“ hodnotí Jiří Suchý svou tvorbu. Jako příklad té zcela unikátní, mimořádné, jmenoval protiválečnou ‚Jó, to jsem ještě žil‘.

Jak se za dob trvání Semaforu změnil humor a publikum? Proč on sám tolik vadil komunistům a proč musel zmizet z filmu Vrchní, prchni? Jak reagoval na někdejší výzvu Miloše Zemana, aby podporoval sociální demokracii? A chtěl by využít při své tvorbě nástroje umělé inteligence?

Pusťte si celý rozhovor!

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

„Senát je jediná štace, o které bych uvažovala.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy Dana Drábová mluví také o spolupráci s jedenácti premiéry, smůle stárnutí a kouzlu seriálu Simpsonovi.

Výzvám ke kandidatuře na prezidentku s díky odolávala, odmítla i Andreje Babiše s návrhem na kandidaturu do Poslanecké sněmovny. V rozhovoru pro nový pořad Galerie osobností ale naznačuje, že se v budoucnu bude ucházet o hlasy voličů v senátních volbách.

„Já mám 3. října 2025 nárok na penzi. A někde okolo toho data, mám to tak rozfázované, ne že bych úplně odešla a nic nedělala, ale že by to byl tak zrovna čas, kdy postupně začít předávat veslo nástupci,“ plánuje Dana Drábová svůj ústup z čela Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, v němž stojí od roku 1999. 

Do té doby doufá, že jí blízcí spolupracovníci případně včas řeknou: „Hele, už ti hrabe, koukej se hnout někam jinam.“

Jaderná fyzička, která od vypuknutí války na Ukrajině každodenně uklidňuje veřejnost svým twitterovým hlášením o „normální radiační situaci“, získala jako jedna z mála vysokých státních úředníků státní Medaili za zásluhy (2014) a také respekt a dlouhodobou popularitu u české veřejnosti.

„Vy nemáte ego, pane Kubíku?“ podivila se při rozhovoru otázce, jestli jí těšily výzvy ke kandidatuře na prezidentku, když je tak vehementně odmítala. „Vážila jsem si jich, ale já bych to ze svého ustrojení dělat nemohla. Mě by to zabilo.“

Co ji naopak baví? Jak její život změnil výbuch v Černobylu? Jaké jistoty jí vzalo ruské řádění na Ukrajině? A jak je možné, že ve vysoké státní funkci vydržela mnohem déle, než původně plánovala? I o tom byl náš rozhovor.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.

Sledujte a poslouchejte nový pořad Galerie osobností. Nový díl každý týden na Seznam Zprávách a všude, kde posloucháte podcasty. Začínáme 4. května!