Ranní úvaha

Když poznám lásku, musím jít za ní. Nepoznám ji totiž nějak zvnějšku, reflexí, zvažováním. Nerozhoduji se, že si s ní začnu, že si ji vyberu. Ona si vybere mě. A začne mě vytahovat ze mě samého. V rozporu s mnoha povrchními představami láska se neodehrává především v nitru, není pokladem objeveným v nás, není tajemstvím našeho skrytého života.

Jakou barvu má modlitba? Možná má barev spoustu. Nekonečně moc. Možná naopak žádnou. Nebo tahle otázka postrádá smysl? Napadla mě každopádně při pohledu na kostelní okno, které hýří postavami a výjevy. Lidé, zvířata, hudební nástroje, předměty, všechno tak nějak létá vzduchem a vyzařuje z toho pocit naprostého štěstí. Cosi jako završení příběhu.

Bylo nebylo – jedno pražské divadlo. A nebylo to Národní. I když této scény se má úvaha taky týká. O co jde? O nic menšího, než o masivní a patrně globální návrat realismu. A ne ledajakého, realismu doslovného, kopistického, kochajícího se v nápodobě. Na divadle i ve výtvarném umění, ve volné tvorbě, u scénografie, portrétní fotografie, designu a plakátů.

Knihu Svět včerejška napsal Stephan Zweig v Brazílii, ve svém domě v Petropolis u Rio de Janiera, kam se uchýlil z Londýna v roce 1941 před Hitlerem. Tam také krátce pro dopsání knihy spáchal se svou ženou v šedesáti letech sebevraždu.

Právě jsme naše plně naložené auto proti jeho vůli odtlačili ke krajnici na čtyřproudé dálnici z Bologne směr Modena, Lago di Garda a dál, Rakousko a domů. Uprostřed silnice začalo zpomalovat a B. nezbylo než ho bravurně přibrzdit na ostrůvku s nápisem SOS na kraji automobilového pekla. Civilizace na nás, na chvíli vyvržené na území nikoho, ze kterého nejde jen tak odejít, tlačí neúprosnou silou.

Kutnohorská výstava světoznámého českého umělce Jana Švankmajera a jeho manželky Evy už vzbudila dostatečnou mediální pozornost. Režisér, animátor, všestranný výtvarník a spisovatel zde formou specifického obsáhlého kabinetu kuriozit prezentuje svou minulou i současnou tvorbu.

Vrátila se zima. Vtrhla do léta, které se předtím z budoucnosti nemístně nacpalo do doby určené jaru. Rozkvetlo, co mohlo; od petrklíčů k pivoňkám. Setřely se rozdíly mezi měsíci. Teď to vše udiveně stojí v tuhém vzduchu zimy. Pro mnohé květy je to první setkání s ní. Potkalo se, co se potkat nemělo.

Současnou západní kulturu si spojujeme s materialismem, ale jak si povšimla feministická filosofka Lucy Irigaray, Západ je spíše racionalistický nežli smyslový. Ekocida, v jejíž časech žijeme, to manifestuje víc než přesvědčivě. Tělo s velkým T začíná být západními ekofilosofy a vědci doceňováno teprve v poslední době.

Labská Florencie, Benátky za Alpami. Město krásy a umění. Saská kurfiřtská metropole: Drážďany. Dodnes se sem jezdí především do muzeí všeho druhu.

Napadlo vás někdy, že skutečnost je metaforicky strukturovaná? Chápu, že pokud máte teprve před první kávou, může to znít jako poněkud nejapná otázka. Takže na ni zkusím odpovědět sám.

To pravidlo má jistě, jako všechno na světě, i světlé výjimky. Ale v osmdesáti případech ze sta platí: pravidlo úpadku mluveného slova ve veřejném prostoru. Přitom optimismus do budoucna zrovna nebudí fakt, že s klesajícím věkem úpadek nemizí, ale roste: v podcastech, debatách, u moderátorů, youtuberů, komentátorů i politiků.

Na tenerifském pobřeží Atlantického oceánu v Puerto de la Cruz je spousta kamenů. Jsou tmavé, černé, vzniklé ze sopečné lávy. Baví mě objevovat jejich zajímavé tvary, nevšední barvy a především si s nimi hrát. Pokládám jeden kámen na druhý, menší na větší, hledám jejich balanc a postupně stavím do výšky kamennou věž.

Začátkem tohoto roku mě oslovil Český rozhlas Vltava s nabídkou, zdali bych pro něj nechtěla moderovat filosofický podcast. Nevěděla jsem sice přesně, co mě čeká, ale představa zabývat se filosofií mě jednoznačně zlákala. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na jednoho ze svých bratrů, který nějakou dobu filosofii studoval, a díky kterému jsem podlehla sympatiím ke všemu, co míří hlouběji, co jde po smyslu a podstatě věcí mého života.

Jsem filosof jazyka, který se věnuje temnějším zákoutím naší řeči: lžím, nenávistným projevům či konspiračním teoriím. Často o těchto věcech diskutuji s druhými a občas dojde i k nesouhlasu. Nedávno jsem například vedl polemiku s kolegy religionisty z výzkumného spolku Konspiritualita.

Díla Konstantina Brancusiho jsou v mnoha světových galeriích. Přesto je výstava, již po třiceti letech uspořádalo Centre Pompidou v Paříži, výjimečná. Objevná i pro ty, kdo se domnívají, že je tento pařížský modernista nemůže ničím překvapit.

Smolíček byl malý pacholíček a býval u jednoho jelena se zlatými parohy. Jelen chodil každý pátek na pastvu až večer. Domů se vracíval před půlnocí, většinou v dobré náladě. Smolíček pacholíček si mezi tím hrál a nic si z toho nedělal.

V benátské laguně leží nevelký ostrov San Michele, jehož celou plochu zaujímá hřbitov. Vaporetta pendlující mezi vlastními Benátkami a ostrovem Murano zde zastavují pro ty, kteří jdou navštívit své blízké – ano, ještě v Benátkách tací jsou –, a pro ještě jiné, kdo váží cestu k místům posledního odpočinku Josifa Brodského nebo Ezry Pounda, kteří zde spočívají v protestanském oddělení ve stínu cypřišů.

Ptala se mě kamarádka, kam má v Praze jít s německou návštěvou, která se zajímá o Franze Kafku. Do muzea v Hergetově cihelně na Malé Straně, odpověděla jsem. No dobrá, ale oni jsou zvědaví na Kafkovu Prahu, na město: tak kudy vést procházku, která by ho připomínala?

Už je to tu zas. Jaro a s ním nejrůznější průvodní jevy cyklického času. Před třemi lety na podzim jsem tu vyprávěla o párku holubů hřivnáčů, kteří se usídlili u nás ve vnitrobloku. Před měsícem zahájili čtvrtou sezónu.

Nemá mobil. Ta holka doopravdy nemá mobil! Je jí pětačtyřicet, do práce chodí, děti vychovala – a přesto je to tak. Až když po mně chtěl kdosi její číslo, došlo mi, jaká je anomálie. Nemít dnes mobil je stejně podezřelé jako dejme tomu nemít řidičák. A nejspíš ještě víc.

„Co pro je pro tebe poučení z půl roku války?“ ptá se jeden z mužů.„Vždycky jsem tvrdil, že jako Židé v Izraeli musíme mluvit dvěma jazyky,“ odpovídá protějšek.

Existují otázky, jež mají nadčasovou platnost a zaujmou lidi bez ohledu na místo, kulturu či podmínky, v jakých žijí. Vyjádřil to kdysi slavný malíř Paul Gauguin, když do jednoho ze svých tahitských obrazů vložil nápis: odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme. Dal to tam bez otazníků, a je to jeho největší obraz, a taky nejznámější. Cosi jako závěrečný testament.

„Ve chvíli, kdy jsem mohl začít vnímat, rozmlátili tatínkovu tiskárnu – tuším v rámci třídního boje. A pak otec upadl do nemilosti. Takže se velcí čeští básníci spíš neukazovali. Ani se moc nedivím. Nezvalův TGM byl například vytištěn v naší tiskárně – a v době, kdy jsem už myslel, měli jak Nezval, tak Halas jiné názory, než tehdy před lety. A jiné funkce... To víš, za krásné slovo se nejen dostávaly ceny. Taky se chodilo na nucené práce!“

Mám zvyk, který asi není moc příjemný těm, s nimiž mluvím, a už vůbec nepůsobí fotogenicky třeba v televizním studiu: při mluvení zavírám oči. Proti všem pravidlům. Máme se přece dívat partnerovi do očí. Naznačuje to prý, že o něj máme zájem a že jsme připraveni k dialogu, přinejmenším pak k empatické reakci na gesta a mimiku druhých lidí.

Bylo nás deset a seděli jsme v galerii v Litomyšli. Snažili jsme se přijít na to, jak psát deník a proč si ho vlastně psát. A taky jsme si vyprávěli, jak deník píšeme. A jak a kolikrát jsme už začali a přestali a znova začali. A já četla z deníků slavných lidí, kteří si vedli vtipné, nebo dojemné zápisky svých slavných, ale v něčem stejně banálních životů jako jsou ty naše.

V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby prostých vět, se vavřín hádá s olivou. Teda hádá – věc se má tak, že vavřín prochází osobní krizí (o níž se bajkář později šetrně zmiňuje), a toho krásného dne ho nenapadne nic chytřejšího, nežli si na olivě zchladit žáhu. Že je slunečno a vane příjemný větřík, víme z bajky.

V knize Itala Calvina Neviditelná města spolu hovoří slavný benátský rodák Marco Polo s všemocným Kublaj chánem. Na chánovu otázku, proč cestuje, Marco odpovídá bolestně přiléhavě: „Cizí kraje jsou jako negativní zrcadlo. Cestovatel poznává to málo, co je jeho, tím, že objevuje to mnohé, co neměl a nebude mít.“

Když v září roku 2020 začala kolovat zpráva o smrti amerického antropologa Davida Graebera, byl to obrovský šok. Graeber svým myšlením bez nadsázky ovlivnil statisíce až miliony lidí po celém světě a v tu dobu byl na vrcholu svých sil. Bohužel se ale nejednalo o planý poplach. Letos tomu budou čtyři roky, co tento originální a především zábavný myslitel není mezi námi.

To je název poslední knihy filozofky Terezy Matějčkové, která již před čtyřmi roky řekla v rozhovoru pro brněnský časopis Host: „Pracovat s pochybnostmi a vědět, že všechno je otázka, to je základ filozofování. Ve chvíli, kdy se filozofie snaží poskytovat odpovědi, ukazuje se, že je v tom docela slabá... Odpovědi nejsou a nebudou.“

Tak dlouho jsme se pokoušeli přejít rozvodněný horský potok suchou nohou, tak dlouho jsme pátrali na břehu po proudu i proti proudu po užším nebo šikovném místě, tak dlouho, víc než hodinu, jsme odhadovali, na který kámen ve vodě skočit a na které kameny pak stoupnout, kde získat rovnováhu a jak pokračovat, až jsme se vyzuli, vyhrnuli kalhoty a přebrodili to.

„Co to čtete, princi?“ ptá se Polonius Hamleta. Věty, věty, věty, mohl by kralevic dánský jednou odvětit místo své obvyklé odpovědi slova, slova, slova. Možná by potom vše nevypadalo tak marně.

Někdy tajně doufám, že jednou přijde den, kdy mě přestanou zajímat nemísta. Kdy přestanu v rámci své dovolené hledat ubytování v těch nejhorších a nejzapadlejších lokalitách. Kdy mě přestanou fascinovat pootevřené dveře do skladišť industriálních čtvrtí, Afričané cosi vyrábějící v jejich temných zákoutích, popřípadě večerky, kde neprodávají uctiví Vietnamci, ale usměvaví Arabové, kteří mě občas okradou.

Zima již jest konec vzala, fiala se ukázala. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.

Je známým faktem, že existují zjevné nepravdy, jimž lidé oddaně věří. Jak například ukázal loňský průzkum Společnost nedůvěry zpracovaný pro Český rozhlas, více jak 20 procent lidí souhlasí s tvrzením, že migrace z afrických zemí je organizovaná akce, která má vést k ovládnutí Evropy míšeneckou rasou. A skoro 40 procent dotázaných věřilo tomu, že informace o škodlivých důsledcích očkování proti covidu-19 byly cíleně zamlčované.

„Co to je Magen David,“ ptá se asi dvanáctiletá dívka průvodce v Muzeu holokaustu v Portu. Zvednu hlavu od dokumentů a se zájmem si prohlížím skupinu puberťáků, která právě prochází expozicí. Místní muzeum je nejnovější muzeum holokaustu na světě, bylo otevřeno teprve v květnu roku 2021 a je jediným muzeem svého druhu na celém iberském poloostrově.

V naší potemnělé době lze snadno propadnout pocitu bezmoci. Od domnělého konce dějin, který měl být ozářen neoliberálním sluncem, jsme se posunuli směrem k radikálnější hranici – ke konci světa, jak jej známe.

Vyrážíme na rande: tak říkáme našim cíleným obchůzkám a objížďkám. Musíme se vydat z centra na periferii, nakoupit jídlo na deset dní, něco praktického zařídit, za něčím neodkladným dojet. Děti i psa pod tou praktickou záminkou necháváme na dvě tři hodiny doma.

Na kanárském ostrově La Palma, v městečku Fuencaliente, vedle kostela svatého Antonína Velikého, odhalili v roce 2015 sochu, kterou jsem si pro sebe pojmenovala „Pomník neznámého turisty“. Její skutečný název zní El Caminante, v oficiálním anglickém překladu The Hiker. Česky snad nejlépe výletník nebo pěší turista.

Naše konzervativní já odmítá emancipační myšlenky s argumentem, že „to tu nikdy nebylo“ a proč bychom tedy měli různé podivnosti a novoty zavádět. Čas běží, svět se mění a někdejší novoty se stanou společenskou praxí. Na hradě Scharfenstein na německé straně Krušných hor se na výletě můžeme setkat s osobností ze samého středu německého osvícenství, s člověkem, který svým nekonvenčním životem i myšlením odrážel skoro vše, co se nás stále ještě dotýká.

Možná dozrál čas na to, abych vám popsala jedno z mých oblíbených lyonských zákoutí. Nachází se v ulici Catelin, jež vybíhá pod pravým úhlem z ulice St Helene a končí na křižovatce s ulicí Jarrente. Tu uličku jsem vlastně objevila až tehdy, když jsme si pořídili psa.

Chystali jsme se s kamarádem do Benátek. Nakonec z toho z různých důvodů sešlo. Chtěl jsem zůstat stylový a z bujné radosti, že si nezablokuji záda v autě prodírajícím se Rakouskem nebo se mi nespustí alergická rýma, sotva nastoupím do letadla, vymyslel jsem místo toho výlet na Hanou se zastavením v Benátkách moravských, Litovli.

Praha 3. března 1824. O půlnoci skončil karneval. „Celkový obraz našeho města nabývá od tohoto okamžiku jiné podoby. Na rozdíl od uplynulých nocí se Prahy zmocňuje nápadné ticho. Taneční slavnosti v soukromých domech ustaly. Na rozích a pilířích ulic se již neobjevují plakáty, které zvou na bál. Jejich místo zaujaly reklamy knihkupců, které velkými literami strhují pozornost na zbožné tituly.

Ubírala se směrem k nám drobnými, ale rozhodnými kroky, mával jsem na ni už zdálky, přestože fotky, podle kterých jsem ji poznal, byly staré bezmála čtyřicet let. Tehdy se Li Ang tady, na rodném Tchaj-wanu, stala senzací i skandálem. Pro jedny nesnesitelná feministka, pro druhé fenomenální literární talent.

Mám nové nůžky, ty zahradnické. To je vám krása! Není to nástroj ledajaký, je na dlouhé vysouvací tyči, abych dosáhla i tam, kam jsem to jinak zvládala jen ze stupátka. Žádný ptačí zob, žádná svída, žádný jabloňový výhonek si teď přede mnou nemůže být jistý. Lidská vynalézavost zase jednou překonala hmotu.

Mezi nejvýznamnější procesy, které změnily tvář poválečné Evropy, byl přísun levné pracovní síly z balkánských zemí a Turecka. Těch změn vrytých do tváře – nebo spíše těla – kontinentu je řada, ale jedna čára života byla, zejména v 60. a 70. letech, obzvláště dlouhá a místy bolestivá: evropská silniční trasa číslo 5, obecně známá jako Gastarbeiterroute, vedoucí zhruba z Mnichova do Istanbulu a Soluně.

Když loni v těsně nedožitých devadesáti letech zemřel romanopisec Cormac McCarthy, považovaný za jednoho z největších současných amerických spisovatelů, zůstala jeho příznivcům alespoň útěcha v očekávání jeho posledních dvou knih, románového diptychu Pasažér a Stella Maris.

Nedávno jsem slyšel v Ranní úvaze o blahodárnosti „magie pauzy“. Ano, též sdílím zázrak zastavení uprostřed stále hektičtější doby, jež vymknuta z kloubů šílí, jak praví princ dánský v momentálně snad nejhranějším titulu českých jevišť.

Otázku, proč dělám rozhovory, dostávám čím dál častěji. Nebo se mi to jen zdá, protože čím jsem starší, přistihuji se, že nad otázkami přemýšlím bedlivěji. Donedávna jsem na takovou otázku odpovídal dvěma slovy: Ze zbabělosti.

Také vám někdy bylo divné, jak snadno se vysloužilí politici mění na zručné spisovatele? Jako by v nich jejich skutečný talent dřímal celé ty roky, ale teprve po skončení mandátu ho mohli plně projevit. Lze to vidět hlavně v Americe, tam se přímo očekává, že bývalý prezident, a nejednou také jeho manželka, napíší memoáry. Typické podání je takovéto: z obálky shlíží tvář, jméno autora září zlatým písmem zvýrazněným ražbou. Knihu však často napsal někdo jiný než autor.