Archiv Plus

Nástup vlády komunistů v únoru 1948 přinesl i politické procesy proti skutečným a často jen domnělým nepřátelům režimu. Stará známá pravda říká, že revoluce požírá vlastní děti. A tak došlo i na procesy proti vysokým funkcionářům komunistické strany. Na Slovensku je nejznámější proces proti „buržoazním nacionalistům“, který se konal před sedmdesáti lety v Bratislavě. V pořadu Archiv Plus ho připomene slovenský publicista Ján Bábik.

Před osmdesáti lety žilo Československo třemi událostmi, které spolu jen zdánlivě nesouvisely: dubnovým snížením cen mnoha druhů zboží, květnovými volbami do národních výborů a nakonec X. sjezdem Komunistické strany Československa. Jak se to odrazilo v rozhlasovém vysílání?

Krym, Donbas, Charkov, Kyjev... V poslední době o nich rozhlas vysílá téměř denně. V dalším vydání pořadu Archiv Plus jsme se podívali, co o ukrajinském území na rozhlasových vlnách znělo v minulosti. Nejstarší dochované záznamy v našem archivu, které se vážou k dnešnímu ukrajinskému území, jsou ze 30. let.

Folklorní záležitost moravského venkova, která časem nejspíš zanikne. Právě takový obraz Velikonoc nabízel Československý rozhlas posluchačům v letech socialismu. Země, která v ústavě zakotvila svobodu náboženského vyznání, ve skutečnosti nutila svým obyvatelům křesťanské svátky bez křesťanství. (Vysíláme v repríze.)

Většina jeho rozhlasových promluv vznikla ve druhé polovině 30. let. Tehdy byl Ivan Dérer na vrcholu moci – v několika prvorepublikových vládách působil jako ministr unifikací, školství a spravedlnosti. Nebyly to vysloveně silové resorty, ale Dérer si v nich odpracoval své. Zasloužil se například významně o stavbu nových škol na Slovensku. Mnozí mu měli za zlé, že zároveň dbal na sekularizaci školství. S dramatickým podzimem 1938 v politice skončil.

Jaro roku 1969. Čechoslováci jásají nad vítězstvím hokejistů nad Sověty na mistrovství světa ve Stockholmu a v Praze vytlučou výlohy Aeroflotu. Pro Moskvu je to poslední kapka: Dubčeka v čele komunistické strany nahradí Husák. Normalizace se rozběhne na plné obrátky. Lidé přesto dál chodí do práce, nakupují a jezdí na dovolenou.

Nejdůležitější událostí prvního čtvrtletí roku 1994 byla bezesporu návštěva amerického prezidenta Billa Clintona, na které se hovořilo především o našem vstupu do NATO. Dobové zpravodajství uložené v rozhlasovém archivu ale připomíná, že lidé tehdy žili i mnoha dalšími událostmi.

Jejich vystoupení před mikrofonem jsou autoritativní, pronášená věcně a bez emocí. Tak hovoří nejen redaktoři, vojáci a úředníci, ale často i obyčejní lidé, které přesvědčila nacistická ideologie. Takzvaný Říšský rozhlas v čase Protektorátu Čechy a Morava vysílal i na českých rozhlasových vlnách.

Druhá československá republika neexistovala ani půl roku, přesto se během této krátké doby výrazně zhoršily poměry ve všech oblastech společenského života.

Jedním z hlavních svátků minulého režimu byl bezesporu Mezinárodní den žen. Volno sice nebylo, ale oslavy MDŽ byly natolik mohutné, že je nešlo přehlédnout. Archiv Českého rozhlasu uchovává řadu nahrávek, které podoby těchto oslav zachycují.

Před pětasedmdesáti lety se postavil do čela Slovenska, které díky Adolfu Hitlerovi nečekaně získalo samostatnost. Prostřednictvím málo známých archivních nahrávek připomene Jozefa Tisa David Hertl v pořadu Archiv Plus.

Prošel si klasickou cestou od reformního komunisty přes disidenta k obhájci demokracie. Politolog, filozof, publicista, vysokoškolský pedagog, rektor Univerzity Komenského v Bratislavě a jeden z nemnoha signatářů Charty 77 na Slovensku Miroslav Kusý zažil leccos z historie moderního Slovenska.

Po roce 1989 vznikaly v Českém rozhlase úplně nové rozhlasové formáty. Tvůrci po nabyté umělecké svobodě se již nechtěli držet zaběhnutých kolejí a nebáli se vytvářet v české kotlině dosud neslýchané relace. Mezi ně patřil od roku 1994 také pořad Přepadení, jehož autorem byl Jiří Macháček. Tvůrčím kolegou a spolumoderátorem mu byl většinou Lumír Tuček.

Jiří Šlitr nebyl jen talentovaný autor hudby k nezapomenutelným písničkám. Byl také malíř a ilustrátor. A v neposlední řadě herec – neherec, který měl zcela originální styl. Život i umělecké aktivity Jiřího Šlitra nám zaznamenal rozhlasový archiv, ať už v jeho podání či v očích jeho kolegů.

Nedá se říci, že je běžné narazit na novinové články staré sto let, které by se navzdory času daly číst i dnes. Dokonce, aby byly s to k nám promlouvat po výtce aktuálně. Nepochybně je najdeme z pera Karla Havlíčka Borovského. Pak dlouho nic. Zhruba o bezmála dalších sto let pro změnu z pera Ferdinanda Peroutky.

Partnerství pro mír – takto suše a nezávazně se jmenovala nabídka, se kterou přijel do Prahy americký prezident Bill Clinton v lednu 1994. Je to třicet let od chvíle, kdy v Praze přistál „Air Force One“ a s ním i naděje na to, že se Česká republika jednoho dne stane členskou zemí NATO.

Blížilo se první výročí smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda. Na podstatě systému, který tito diktátoři nastavili, se ale změnilo pramálo: prezident Antonín Zápotocký v novoročním projevu oznámil, že úkoly roku 1953 byly splněny na 99 procent, a už odstavený ministr Zdeněk Nejedlý neúnavně každou neděli komentoval v rozhlasu události doma i ve světě. Jaké byly první tři měsíce rozhlasového vysílání v roce 1954?

Smrt Jana Palacha byla už mnohokrát popsána a stala se i námětem pro knihy, filmy nebo divadelní hry. Co ale víme o atmosféře dnů, které Palachově smrti předcházely?

Zlověstný pařát nad Pražským hradem a nad ním nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš! Tak vypadaly plakáty České ligy proti bolševismu. Organizace založené právě před osmdesáti lety 23. ledna 1944 z popudu K. H. Franka. Byla to reakce na podepsání československo-sovětské smlouvy i na úspěchy Rudé armády na východní frontě.

Podpis, perzekuce, výslech, zatčení, proces, uvěznění, rozhovor a vzpomínka – to vše lze najít v souvislosti s Chartou 77 v dochovaném fragmentu archivu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Málo známé jsou například vzpomínky básníka a překladatele Jana Vladislava na počátky Charty 77, které pocházejí z roku 1987 – načteny byly tehdy redaktory Svobodné Evropy a my jsme z nich vybrali dvě krátké ukázky.

Zatímco američtí prezidenti mají Zprávu o stavu Unie, ti naši mají vánoční nebo novoroční projev. Tradici zdravicí, které shrnují uplynulý rok a vyhlížejí do toho nového, nezaložil nikdo jiný než Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho nástupci v ní pokračují dodnes.

Marie Majerová, některými muži obdivovaná, komunisty dobrovolně zneužívaná. Kariéristka, nebo jen obyčejná žena z lidu? I když Majerová vystihla situaci žen a dívek ve společnosti a nabádala k výraznému zlepšení podmínek a přístupu ke vzdělávání, pravou feministkou nebyla. Žena z dělnických poměrů měla před sebou slibnou kariéru a muži k ní vzhlíželi.

„31 let člověk neslyší nic jiného, než jak pod vedením KSČ úspěšně spějeme k socialismu: v praxi to ‚úspěšné spění‘ končí vypnutým proudem a studeným topením,“ zapsal si 28. ledna 1979 do deníku spisovatel Jan Zábrana. Komentoval tak kolaps, který v zemi nastal, když na začátku nového roku udeřily silné mrazy. (Repríza z prosince 2019.)

Záznamy silvestrovských pořadů rozhlasové stanice Svobodná Evropa se dochovaly ve fragmentární a často nedatované podobě zhruba od poloviny sedmdesátých let. A přestože humor a odlehčenější pořady nebyly hlavním tématem Svobodné Evropy, zůstala zachována řada pozoruhodných scének, anekdot, písniček, vzpomínek i přání. (Repríza.)

Tak jako všemu i Silvestru a Novému roku v podání zpravodajských relací v dobách normalizace vévodilo budování. Pochopitelně socialismu. Posluchači Československého rozhlasu se každoročně dozvídali o hornících, kteří opět vykutali o nějakou tu tunu více než vloni a kteří se speciálně v poslední den roku mohli přetrhnout, aby zdolali rekord.

Rozhlasové silvestrovské programy měly před rokem 1989 zvláštní postavení. Příprava večerního vysílání, jehož úkolem bylo posluchače několik hodin bavit, zabrala autorům i interpretům hodně času; srovnání s přípravou televizního silvestra je na místě. Poslechněte si výběr z rozhlasového silvestra v roce 1980. (Repríza z ledna 2021.)

Není vážnějšího a náročnějšího úkolu než připravit skutečně zábavný silvestrovský program, ať už jste redaktor televizní nebo rozhlasový. Posluchač či divák je tvor náročný a ví dobře, jak by měl pořádný Silvestr vypadat. Jisté je jedno, málokdy je to ten, který vidí nebo slyší ve svém aparátu.

Málokterý spisovatel naplnil význam slova „vypravěč“ tak vrchovatě jako František Nepil. Své vtipné, lidské a mile vypointované texty totiž dokázal i výborně interpretovat.

Celé generace vyrostly na jeho Antidiskotékách nebo na rozhlasové hitparádě Houpačka. Hudbě rozuměl jako u nás málokdo. A i když miloval také operu, psal především o hudbě populární, popu, rocku anebo folku. Neovládal žádný hudební nástroj, zato disponoval podmanivým hlasem. Nikoli zpěváka, ale moderátora a komentátora nejen hudebního, ale i veřejného a politického dění u nás i ve světě.

Jen jediný kůň v cíli Velké pardubické, úloha hypnózy v prvních ruských parlamentních volbách a benzín za dvacku. To jsou některé ze zpráv, které mohli lidé v posledním čtvrtletí roku 1993 slyšet z rozhlasového zpravodajství.

Zatímco jména tří tajemníků Jana Masaryka (Lumíra Soukupa, Antonína Suma a Jiřího Špačka) jsou známá, Mikuláš Mára pozornosti badatelů unikal. Tajemnické povinnosti vykonával totiž pouze v době, kdy Masaryk pobýval v USA.

Byla svéráznou a netuctovou osobností, řekl o Petrušce Šustrové biskup Václav Malý a dodal, že se vším, co dělala, byl vždy spojen zájem o to, co se děje okolo; zájem, který přecházel v činy a jasné postoje. V roce 1968 jí bylo jedenadvacet let, a coby studentka češtiny a dějepisu měla život před sebou. Jenže přišlo složitých dvacet let. Nejen tohle období Petrušky Šustrové připomene pořad Archiv Plus.

Málokoho asi napadne při procházce Prahou občas zvednout hlavu a podívat se do vyšších pater honosných činžáků i paláců, které nám zanechal přelom 19. a 20. století. Nemusí jít pouze o estetický zážitek, ale i závan nostalgie.

Druhá polovina válečného roku 1943 přinesla řadu významných událostí. Spojenci otevřeli novou frontu na jihu Evropy, sovětská armáda zahájila na východě mohutnou protiofenzívu a v protektorátu se změnilo politické vedení.

Je to pozoruhodné, ale v české kotlině často mívala poslední rozloučení se známými osobnostmi a státníky ještě jiný smysl než vzdát poctu zemřelému. Pohřeb byl často vnímán jako součást politické hry, protest nebo jako vyjádření sounáležitosti k národu. Připomeňme v této souvislosti 1. říjen 1938, kdy byly v Litoměřicích urychleně exhumovány ostatky Karla Hynka Máchy, jen pár hodin před příchodem německé armády.

Úkolem veřejně činných lidí po mnichovské tragédii z 30. září 1938 bylo podpořit morálku obyvatelstva v okleštěném státě, který se postupně přejmenoval na Česko-slovenskou republiku. Začala nedlouhá éra skomírání společného státu Čechů a Slováků.

Podzim 1953 proběhl u nás ve víru komunistických oslav – politických i kulturních. A také dvou úmrtí sice významných, ale přece jen lokálních politiků.

Dnes je Česko považováno za velkého přítele židovského státu. Vždy to tak ale nebylo, protože bezmála 43 let mělo socialistické Československo k Izraeli asi stejně „sympatií“, jako ke kapitalistickým Spojeným státům. Jeden rozdíl tady ale je: s USA jsme nikdy nepřerušili diplomatické styky. Období nepřátelských vztahů k Izraeli jsme našli i v našem rozhlasovém archivu.

I v těžkém období druhé světové války měli obyvatelé Čech a Moravy přístup ke svobodným informacím. Sice omezený, mimořádně komplikovaný a nebezpečný, ale existoval. Byl to poslech zahraničního rozhlasu, vysílajícího v češtině.

Při procházkách Prahou se autoři rozhlasového pořadu Kávy u Kische – Ota Nutz a Jiří Vejvoda rozhodovali, jak pojmenují svůj nový cyklus rozhovorů se vzácnými hosty. Vyhlédli si kavárnu v Celetné, pojmenovanou po legendárním novináři světové žurnalistiky Egonu Ervinu Kischovi.

Co se všechno dělo ve vysílání v posledních měsících a týdnech roku 1938, než přišel mnichovský verdikt? Jak se střídaly naděje a pesimismus, klid a hysterie, věcné příspěvky s totální a často velmi temnou propagandou?

Když dnes přijde řeč na svátky a významné dny za komunistického režimu, většina lidí si asi jako první vybaví oslavy Prvního máje, Velké říjnové revoluce, MDŽ, popřípadě 25. února. Vedle těchto velkých existovala i několik svátků menších, které už mizí z naší paměti. Přitom režim si na jejich oslavách dával záležet. Mezi takové patřil Den tisku, rozhlasu a televize.

Mohlo by se zdát, že ochrana přírody, zejména ta na dobrovolné bázi, je záležitostí velmi moderní a současnou. Opak je pravdou. První soukromé přírodní rezervace vznikaly už během první poloviny 19. století, a to i v českých zemích. Postupem času se ochrana přírody stala záležitostí občanskou.

Léto roku 1993 bylo prvním létem samostatné České republiky. Zatímco rozhlasovému zpravodajství ze světa dominovaly informace o válce v bývalé Jugoslávii, zprávy z domova byly podstatně pestřejší. O zajímavé dění nebyla nouze.

Ve věku 76 let zemřela česká zpěvačka a moderátorka Yvonne Přenosilová, což potvrdil její bývalý kolega z rádia Svobodná Evropa Radko Kubičko.

Je to pravděpodobně nejslavnější a také nejkontroverznější seriál, který tu zbyl po komunistické Československé televizi. Třicet případů majora Zemana vznikal pod přímým dohledem ministerstva vnitra a v režii Jiřího Sequense se tu před kamerou vystřídala valná většina tehdy žijících a hrajících herců; čest výjimkám.

Jaký mluvil k rozhlasovým posluchačům slovenský prezident Josef Tiso? V roce 1947 byl v Bratislavě popraven za činy, kterých se dopustil během války. Prostřednictvím málo známých archivních nahrávek ho připomene pořad Archiv Plus.

Období tzv. pražského jara netrvalo dlouho, oficiálně vlastně jen od ledna do srpna 1968, ale jeho intenzita ve všech oblastech života československé společnosti zanechala tak silnou stopu, že nová garnitura, nastupující k moci po srpnové okupaci „spřátelených“ vojsk, musela hodně přemýšlet, jak vzpomínku na dočasné zdání svobody „přelepit“ novým, normalizačním plakátem.