Jak to bylo doopravdy

Přezdívku „zuřivý“, kterou novinář a literát Egon Ervin Kisch získal, byla odrazem jeho emocemi překypující povahy. Jeho nadšení jít za tématem, dokonce i do prostředí na dně společnosti. Vedle úkladných mordů, kriminality, to byly i nevěstince a prostitutky, stejně jako další sociálně nejslabší části společnosti. Kisch byl oceňovaný, kritizovaný, zatracovaný, v období socialistického Československa pak stavěný na i „piedestal“.

Pohledem člověka 21. století je k neuvěření, že v éře socialistického Československa existovaly rozsáhlé soubory zakázaných autorů, ale také knih a tiskovin. „Pašování začalo počátkem 50. let tzv. balónovými akcemi, kdy sem byly ze Západu posílány letáky a drobné brožurky. Od roku 1956 americká zpravodajská služba začala financovat knižní projekt, kde vycházely i knihy, a to včetně revue Svědectví,“ popisuje badatel Radek Schovánek v pořadu Jak to bylo doopravdy.

Zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky vlastně symbolizuje komunistické Československo. Na jeho podkladu byly odsouzeny tisíce lidí, další dostávali tresty smrti. A přitom to měl být zákon, který měl „jen“ chránit stát.

Film okouzlil nejen diváky, ale také vedení totalitních států. Dobře si totiž uvědomovali, jaký je v nich propagandistický potenciál – a dělali to nacisté i komunisté. V českých zemích byla éra rozvoje zvukového filmu spojena s osobností Miloše Havla. „Představoval největšího filmového magnáta, bylo na něj ,vidět‘ už od první republiky, filmu se totiž věnoval už od svých 18 let,“ vysvětluje publicistka Krystyna Wanatowiczová.

je dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy. O tom, jestli opravdu přispěly k pádu komunistické totality v zemích za železnou oponou pátrala Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš.

Konzum, lehce hanlivé označení nezměrné touhy po spotřebním zboží. Možná i po tom, které vůbec nepotřebujeme. Není divu, že někteří myslitelé právě před konzumem a konzumním způsobem života varují. Přišel do Československa konzum až po pádu železné opony? Bylo právě socialistické Československo charakteristické „jinými“ lidmi, kteří měli jiné směřování, nebo je to jeden z mýtů?

Komunistická propaganda nám mnoho let „lila“ do hlav informace, podle kterých proti nacismu bojovali pouze neohrožení komunisté. Až se zdálo, že v odboji nebyl zapojen nikdo jiný. To se naštěstí po roce 1989 s nástupem demokracie změnilo.

Elegán s knírkem a prvorepubliková celebrita populární hudby, tak takový byl Rudolf Antonín Dvorský, resp. R. A. Dvorský (1899–1966). Některé jeho písně zlidověly, v jeho době asi nebyl nikdo, kdo by ho neznal – asi i proto se pak stal „terčem komunistů“ totalitního Československa. Prostě se jim nehodil do „nových pořádků“, takže ho chtěli dostat do vězení – za to, co vůbec nespáchal.

Vznik Československé republiky provázelo mnoho jednání, nejdřív v zahraničí. Zásadní roli sehráli naši krajané – hlavně ale T. G. Masaryk. „Spousta lidí narukovala do americké a kanadské armády. Bylo to víc Čechů než Slováků, kteří bojovali proti centrálním mocnostem. Taky sbírali peníze na různých akcích, se kterými pak disponoval TGM. Měli plné právo rozhodovat o budoucnosti soužití obou národů, což poprvé prohlásili v Clevelandu,“ říká historik a právník Petr Pithart.

Glasnosť, perestrojka, česky také přestavba – slova, která byla koncem 80. let všudypřítomná. Mnozí se jimi „zaklínali“, leckdo se před nimi schovával. Ani sami komunisté nevěděli, co vlastně dělat a jak změny pocházející ze Sovětského svazu uchopit.

Být po boku mocných mužů v totalitních státech se nevyplácí. Z výšin se může velmi lehce dostat dolů a třeba skončit i ve vězení. Nejsou to ojedinělé případy, přesto svou absurditou ohromují i v současnosti. Takový byl i životní a profesní příběh lékaře Vladimíra Haškovce.

Dobové fotografie z komunistického převratu v únoru 1948 jsou plné zachmuřených mužů se zbraněmi v rukou, pak jsou vidět i desítky tisíc lidí ulicích. Celá čtyři desetiletí řídila organizované ozbrojené jednotky sama komunistická strana, což je absurdita, kterou najdete pouze v totalitních zemích. A je nepředstavitelné, že by snad dnešní demokratické strany mohly mít něco podobného.

Komunisté se s těmi, kteří s nimi nesouhlasili, nijak zvlášť „nepárali“. Někteří skončili na popravišti, někteří ve věznicích, další pod tlakem utíkali do exilu. Existují ale příběhy, které jsou dodnes s velkým otazníkem. Co se vlastně stalo? A proč? Otázky, na které neumíme odpovědět – i proto, že v archivech jsou stále nezpracované a nedigitalizované dokumenty, které by některé odpovědi mohly alespoň naznačit.

Po převratu v únoru 1948 a nástupu komunistů k moci začalo 40leté období plné politicky vykonstruovaných procesů. Výsledkem byly stovky odsouzených k trestu smrti a tisíce nevinných po dlouhá léta ve věznicích. Předcházely tomu vykonstruované procesy, navzájem si „podobné jako vejce vejci“, které probíhaly ale ještě před vznikem totalitního státu.

Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) dodnes přitahuje obdiv i kritiky. Jeho éra je spojená s obdobím, kterému dnes říkáme napoleonské války na řadě míst tehdejší Evropy. Jedna z velkých bitev byla i na našem území – v roce 1805 u Slavkova a říká se jí bitva tří císařů. Proti sobě stáli francouzský císař Napoleon, ruský car Alexandr I. a habsburský císař František I. Vyhrál, jak známo, Napoleon, který později řekl, že to byla nejkrásnější bitva, kterou kdy svedl.

Komunistické Československo nemělo žádnou vlastní politiku, de facto ani nebylo samostatným státem, protože nás řídili z Moskvy. A když něco nešlo „po dobrém“, muselo to jít „po zlém“. Přesto existoval zásadní text, o kterém se nemluvilo a které si nesměli přečíst ani naši soudruzi. Vlastně se tak dostal do blízkosti dalších zakázaných textů, jako Dva tisíce slov, Prohlášení Charty 77 nebo Několik vět.

Praktiky Státní bezpečnosti (StB), kterou si zřídili vládnoucí komunisté, si nezadaly s tím, co za války dělali lidem nacisté. Pocit všemocnosti estébáky opouštěl tak akorát při akcích v zahraničí, které se často nepovedly, ba byly přímo „zpackané“.

Křižové nebo křižácké výpravy probíhaly především koncem 11. století. Vyhlašoval je papež a směřovaly do Svaté země, kde Jeruzalém a další pro křesťany svatá místa, obsadili nejdřív Arabové a pak Turci. Papežská kurie je chtěla pro křesťany znovu získat. Skupina těch, kteří nevyznávali křesťanství a byli označováni jako pohani, byla poměrně početná. Ale jen jedna křižácká výprava byla namířena proti celému státu: proti zemím Koruny české.

Velkou postavou naší poezie je básník Ivan Blatný. Většinu života prožil v exilu a přesto, že stále psal, tak jeho básně většinou končily v odpadkovém koši. Kdyby se neobjevil jeho – jak říkal – anděl strážný. Ošetřovatelka v blázinci, kde žil po většinu času, Angličanka Frances Meacham. Setkání s ní tak bylo pro básníka osudovým.

Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezident Československé socialistické republiky. Stal se jím Václav Havel, který byl ještě před pár měsíci politickým vězněm. Nekomunista, nestraník a velký oponent komunistického režimu pro kterého hlasoval parlament plný komunistů, tedy s menší částí poslanců vyměněných už procesem kooptace.

Už více než sto let je na světě svérázná literární postava Josefa Švejka. Spisovatel Jaroslav Hašek se tak nesmazatelně zapsal do naší literární historie – a hlavní hrdina si taky po celá desetiletí žije svým vlastním životem. V řadě hostinců najdete na zdech svéráznou postavu s hesly: To chce klid, Nestřílejte, jsou tu lidi.

Láska a tragédie, která nás stále přitahuje. Takový je i příběh Viktorky z proslulé Babičky Boženy Němcové – knihy, u které leckdy tečou slzy. A protože některé postavy z knihy skutečně existovaly, třeba babička, rodiče Barunky (pozdější spisovatelky) nebo paní kněžna, může čtenáře napadnout: jak to bylo s Viktorkou?

Ženský sport v období první republiky byl do jisté míry na okraji zájmu společnosti, stejně jako tomu bylo v dalších státech. Ženy se přece měly zabývat jinými činnosti. Přesto se objevil mimořádný talent. Zdena Koubková byla dokonce držitelkou světového rekordu. Ale ve sportovní historii jako by neexistovala.

Zlo má být potrestáno – jednoduché konstatování, které zřejmě všichni známe. Ovšem pohledem do historie zjišťujeme, že tomu tak až příliš často není. Takový je i případ justiční vraždy generála Heliodora Píky, kterého se komunisté a především Sovětský svaz chtěli jakkoliv zbavit. Sovětští nohsledi v tehdejším Československu neváhali vytvořit ani falešný důkaz, jen aby se zavděčili. Na smrt tak poslali zcela nevinného člověka a potrestán za to nebyl nikdo.

Rusko, později Sovětský svaz, je bezpochyby významný hráč na geopolitickém poli. Také české země se v jednotlivých etapách historického vývoje právě se vztahem k Rusku potýkaly, někdy to byl obdiv – až bezmezný, jindy kritický či odsuzující pohled. Svou roli v tomto pohledu pak ve 20. století sehrála porážka nacistického Německa a oběti Rudé armády, stejně jako tragická srpnová okupace v roce 1968.

Velkou a stále nezodpovězenou otázkou v naší nejnovější historii je, jakou roli přesně měla komunistická Státní bezpečnost. Týká se to jak událostí vnitropolitických, tak i zahraničněpolitických. Jisté objasnění ze zachovaných archivních dokumentů sice máme, ovšem řada důležitých byla samotnými estébáky zničena. Cíleně, neodvolatelně, a tak nám zůstávají ona pomyslná bílá místa.

Rok 1964 přinesl ohromující informaci, která se týkala 2. světové války: v šumavském Čertově jezeře se našly bedny, které měly rozkymácet tehdejší poměry, a nešlo pouze o ty československé. Byla to ale vymyšlená lež a dezinformace tajných služeb s názvem operace Neptun.

Jednou z největších dětských a mládežnických organizací jsou skauti, největší z nich Junák má 75 tisíc členů. Principy výchovných metod, které má skauting už ve své podstatě, dnes obsahují i moderní výchovné koncepce. Přesto stačilo málo a skauting tady nebyl. Tvrdý útok, kdy byli zakázáni, zažili hned třikrát. Mezi členy najdete Antonína Benjamina Svojsíka, básníka Jiřího Wolkera nebo autora Rychlých šípů Jaroslava Foglara, který byl ve vedení skautů víc než 60 let.

Střežit hranice, aby lidé mohli v klidu pracovat a žít? Přesně tak komunisté zdůvodňovali to, proč máme se Západem zvláštní režim na hranicích, resp. šlo jim prý o jejich zabezpečení. Na hranicích tak byly miny, zátarasy, vysoké napětí v ostnatých drátech a několikakilometrové pásmo, kam lidé nesměli vstoupit. A hlídala je speciální Pohraniční stráž.

Jsou témata v naší historii, která se začala otevírat až po listopadu 1989. Mezi ně patří také události po skončení 2. světové války, kdy probíhal odsun Němců a vyrovnávání účtů. Události, které dobovou optikou můžeme zařadit mezi genocidu, pak souvisejí s tím, že Češi nebyli (a nejsou) jen oněmi holubičími povahami, jak se často říká. Mezi zavražděnými byli totiž častokrát zcela nevinní lidé, děti, mládež, staří či nemocní lidé, žádní typičtí nacističtí pohlaváři.

Mohlo by se zdát, že proti ohromnému aparátu totalitního státu, mezi nějž patřily bezpečnostní složky a armáda, pouhé slovo nic neznamená. Pohled do historie nám však ukazuje, že právě slovo může znamenat velký čin. Takové byly i dopisy, které v období normalizace napsal Václav Havel. A také za ně patřičně pykal, protože ani slovo se v komunistickém státě neodpouštělo.

Nejznámějšími představiteli ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu byli bratři Ctirad a Josef Mašínové a jejich skupina. Těch, kdo se proti totalitě postavili se zbraní v ruce, ale bylo mnohem víc.

„Zákon o tzv. třetím odboji se stal dalším pokusem převyprávět dějiny a zákonným způsobem postavit na hlavu minulé děje, přičemž onen odboj právě ani filozoficky neexistoval a ani existovat nemohl. Odpor jedinců a skupin bude zaměněn za odboj a jako takový má být napříště interpretován,“ řekl v rámci projednávání zákona o třetím odboji poslanec za KSČM Vojtěch Filip. Opravdu třetí odboj neexistoval?

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist.

Politicky vykonstruované procesy, zatýkání nevinných lidí, perzekuce jejich rodin, tábory nucených prací a zničené životy. To jsou fakta, která také charakterizují období komunistického Československa. Obvykle je za výchozí bod považován 25. únor 1948, ale bylo tomu skutečně tak?

Jezuité byli po dlouhá léta pomyslným terčem nejrůznějších kritik i nenávistných komentářů. Strefoval se do nich muž břitkého pera Karel Havlíček Borovský, stejně jako další účastníci veřejného života od 18. století až do současnosti. Ostatně slyší-li člověk jméno Koniáš, jistě se mu vybaví „zločinné“ pálení knih na hranici.

Páter František Ferda je spojený hlavně s městem Sušice, vzpomínají na něj s úctou ale i lidé ze všech koutů republiky. Byl totiž nejen kněz i léčitel a jeho pacienty byli jak komunističtí funkcionáři – zdraví bylo i pro ně přednější než ideologie –, tak později třeba i Karel Gott, když měl problémy s hlasivkami. Úspěch a popularita pátera Ferdu ale dovedly až před soud, pak do těžkých kriminálů – totalitní režim ho pronásledoval totiž čtyři desetiletí.

Meda Mládková (1919–2022) zasvětila svůj život záchraně české kultury. S nasazením energie, nadšení, možná i tvrdohlavosti šla za předem určeným cílem. Bez ní bychom byli ochuzeni o mnoho děl, a naopak talentovaní a výrazní umělci by bez Mládkové měli své prosazení zřejmě těžší. Byla to ctižádostivá a dobrodružná žena, která se od kabaretního tance dostala do světa nakladatelství a pak i galerií.

Nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava na jaře 1939 byly definitivní tečkou za prvorepublikovým Československem. Do exilu se vydali politici, vlastenci-vojáci, novináři atd. Jejich společnou snahou bylo nejen porazit hitlerovské Německo, ale také obnova Československa. Německá vojska v ulicích, padající sníh, smutek a pláč. Většina německých spoluobčanů reagovala přesně naopak a vojáky vítala.

Mnichovská dohoda byla tvrdým zásahem do existence Československa. Spolu s následným konce státu po okupaci nacistickými vojsky na jaře 1939 jsou to hlavní témata, která jsou stále trvajícím traumatem.

Hned na začátku potřebovala propaganda divákům sdělit, že už v Československu nemáme policisty nebo prvorepublikové četníky, ale „příslušníky“. „Komunističtí politici už po jednání v Moskvě na jaře 1945 pochopili, že jako svůj nástroj boje o moc mají bezpečnostní složky. Místo prvorepublikových policistů, kteří se stali nepřáteli lidu, si našli své lidi – a poprvé je využili při převratu v únoru 1948,“ popisuje historik Jiří Pernes.

Po srpnu 1968 se komunisti rozhodli změnit obraz policistů, resp. tehdy ještě členů Sboru národní bezpečnosti (SNB). I proto například nechali natočit seriál 30 případů majora Zemana. „Normalizačními čistkami ovládaná Československá televize fungovala pod přímou kontrolou ideologů KSČ, obsahová i dramaturgická část byla řízena a kontrolována lidmi z federálního ministerstva vnitra,“ upozorňuje historik Jan Kalous.

Domácí nepřátelé podporoval, podle tehdejšího našeho totalitního vedení státu, hlavně ten zlý imperialistický Západ. Ve stejném duchu postupovali i tvůrci politického seriálu 30 případů majora Zemana. „Nic v seriálu ale není samoúčelné,“ zdůrazňuje historik Michal Stehlík ve speciální sérii pořadu Jak to bylo doopravdy.

V lednu roku 1976 se objevil na televizních obrazovkách seriál 30 případů majora Zemana. Tehdy šlo o prvních deset dílů, druhá série byla odvysílána v roce následujícím, ale na poslední desítku si diváci museli počkat až na konec roku 1979. Celý seriál měl evidentně ukázat skvělou práci Sboru národní bezpečnosti (dnešní policie) a očernit údajné „zločince, kteří nepřáli socialismu“. Ve skutečnosti šlo o čistou manipulaci a propagandu, ale „řemeslně“ dobře zpracovanou.

Měsíc majora Zemana – tak se jmenuje celoměsíční cyklus historických pořadů ve vysílání Českého rozhlasu Plus, který uvede na pravou míru některá zažitá klišé spojená s tímto normalizačním seriálem a připomene jeho škodlivost pro současnou dobu z pohledu zkreslení historie, šíření dezinformací a vytváření falešné glorifikace práce tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Odstartovala ho veřejná debata v Radiocafé na pražské Vinohradské třídě.

Původně s tím nikdo nepočítal, protože se narodil jako druhý syn, takže pro zemi a historii měl být „bezvýznamný“. Okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava, ho ale přivedly na královský trůn. Možná i proto byl nejprve „synem ztraceným v pramenech“, pak ale moravským markrabětem a vůdcem odbojné šlechty, a to až k pozici rakouského vévody a evropského krále.

O půlnoci 31. prosince 1992 skončila historie Československa. Rozdělení státu znamenalo také dělení ekonomické a finanční. A jak už to tak často bývá, úvahy a debaty souvisejí také s tím, kdo na koho doplácel v historii a kdo doplatil na rozdělení státu.

Hora Blaník je výjimečná – alespoň co se týká pověstí. Kdo by neznal blanické rytíře, kteří mají vyrazit na pomoc českým zemím, až jim bude nejhůře. Tajemství, které nás provází už několik staletí, se proměňovalo v době. Bezpochyby ale do naší tradice patří a stalo se inspirací i pro řadu uměleckých děl.

Kult svatého Václava se opakovaně a s jistou naléhavostí objevoval v celé naší historii. Místem shromažďování se stávalo pražské Václavské náměstí s Myslbekovou sochou, svatováclavská témata nalézáme ve všech oborech kultury a v různých historických obdobích.